Písmák Zoe Onfroy
Černotou problikává modré světlo. Vlní se, hypnotizuje, útočí na oči.
Postávaje na prahu, dívám se, jak shrbená sedí před televizí. Její dívčí ramena pokrývají hořící svíce.
Špatná přání
S nezapálenou cigaretou na okraji rtů jsem postavila stativ, zapnula kameru a posadila se do křesla naproti. Červená kontrolka na mě s očekáváním pomrkávala. Nevděky jsem pohladila modřinu na stehnu a zvedla oči.
Boudelaire, Posedlost.
Perutě
Stojím v tom opuštěným domě s bílými zdmi. Každá prasklina v omítce šeptá o smyslu smutku. Chtěla bych roztáhnout křídla, nehlučně zašelestit šedými perutěmi, rozpínat je a sledovat, jak se kolem nich vznáší prach. Jenže moje křídla narostla dovnitř a proto každý pokus pohnout s nimi, končí bolestí, která trhá moje nitro, naplňuje mi plíce a krk a když je nestáhnu zpátky do jejich stínu, udusí mě.
Prasklina
Vezmi do pěsti hrst mých vlasů, tam v tom králičím místě vzadu na krku a rozbij mi hlavu o rám dveří.
Slyšíš jak to prasklo. To byla kost, jako skořápka.
Černou klikatou linkou ti teď na prsty vytéká všechen obsah mý hlavy.
Výšiny
Nadpozemský je ten pocit nesmrtelnosti, kterej skýtá částečky nevyslovitelný síly. Můžeš cokoliv, obarvovat svojí auru do růžova, proměnit jí v mlhovinu, roztříštit ji na mozaiku. Dívejte se mýma očima skrze krasohled. Nekonečnost v prchavosti.
I.
Krása utopených holek zakletá ve studený melodii morbidní křehkosti.
Rigor mortis. Odhmotněná přitažlivost mezi mnou a nežitím.
Dovolím vám bát se mě, když mi slíbíte, že mi odkážete jednu ze svých kostí.
Boj se mě
všechno kolem se rozpadá.
Cítím, jak se mi láme duše.
Víš, chtěla bych, aby sněžilo, mohla bych si lehnout a zmrznout.
Jsem snítko popela, nepořádek, co ti ušpiní tvář.
Něco o žalu vol. 1
Stále to neběží.
Zastavilo se to někde napůl cesty.
Chtěla bych si z kloubů strhat kůži, okousat ji, vytrhnout si hrtan a sníst ho jako jablko.
Bolest se mi rozlévá do řečiště příliš pomalu.
Vážíš si sebe sama
Chci, abys mi do bříška vystříhal ornamentální vzor, co bude vypadat jako rudobílá krajka. Nůžkami na nehty, těmi s úzkou špičkou, ostré, nevinně vypadající.
A pak mi do těch ran, prosím pěkně, naplivej.
Múza
Ztratila se.
Měla čtyři oči a charakter kočky Šklíby.
Tvořená byla z cynismu a hořkosti.
Uměla všechno převracet naruby a zase zpátky.
Když vypiješ moc kafe
Očima bloudím po místnosti a vidím blednout hvězdy.
Exploze myšlenek. Dvě kávy.
Ruce se mi třesou, srdce třepetá.
For T
Chodím mezi paralelami
Neviditelná, nedotknutelná
Možná je to moje prokletí, navždy sama a neporozuměná.
Vidím skrze tvou duši, je čirá jako křišťál.
Všechno co mám, je nekonečný chtíč
Ráda bych večeřela horké sperma.
Ta coura uvnitř mě ničí moje tělo, jako bych spolkla něco ostrého, co mě rozřezává.
Křehkost skrytá pod hrůzným vzhledem hladového chtíče.
Nahlas zpívám.