Písmák Zakopnutí na cestě
Dnes útěchou už mi není ani snít,
chybí mi ta obyčejná vůle žít,
kéž mohla bych usnout a spát,
již se nikdy neprobrat,
život
Ruka, pouhopouhá ruka, zpocená a strhaná, natahujíc prsty k týdnům prožitým, i k těm, s tak silně dřímající touhou ještě nedožitým, kreslí do nitra svých časem zaprášených čar bytí, jak silná a mocná je vůle vlastního žití. Ta síla, jež rodí se téměř náhle bez viditelného oslnění, síla zahalena ozdravnými barvami duše, a snahy o porozumění. Život sám vstupujíc k nám skrze všední dny, dává nám to nejcennější…to je naše podstata, to jsme my. Kolik jen vzpomínek vznáší se jako chmýří nevyjádřených pocitů okolo nás, tolika úsměvů i slz se nenávratně potopilo v hlubinách.
Povzdech života
Bolest tak nutkavá tak v duši svíravá že nemohu se ani nadechnout že chci už jen před provinilosti svých činů pokleknout, bolí mě dýchat, bolí mě žít, nechce to však slyšet ten, kterému chci to říct, každý nádech dál ubírá mi sil, kdyby tady přece jen můj drahý byl, posela bych mu tvář polibky vroucí touhy, smyla bych všechny naše životní čmouhy, pohltil mě neúprosný žal, vždyť ho miluji, tak jak bez něho mám jít dál.
A dál kam. kráčeli jsme životem spolu, sami už můžeme jít snad jen dolů, k vzletu potřeba jsou dvě křídla proč já se v něm tak bláznivě vzhlídla. Miluji ho, vždycky budu - je mi vším, teď už o něm jenom sním.