Poutník

Pustinou, která v záři oslepujícího slunce měnila barvy od palčivě bílé po oslepující zlatou, a v níž se v horku nepohnul ani větřík, kde přes den bylo těžké už jen dýchat, natož vykonat nějaký pohyb a v noci se zas každá bytost, která zde uvízla, třásla chladem a bezútěšností, tou pustinou šel člověk. Vydal se sem sám, dobrovolně, přišel sem hledat svojí duši, přišel sem, aby na chvíli unikl divokému světu, který sice nabízel téměř vše, co si mohl člověk přát. tedy dostatek jídla, teplo, když mu byla zima, blahodárný stín či vodu, když ho chtěla sužovat žízeň nebo sžíral úžeh. Ale také útočiště před nebezpečím.

22. 09. 2019
3
4
381
Povídky
Nahoru