Písmák Krajina mého srdce
Chtěl bych něco povědět o krajině, kterou považuji za svůj pravý domov. Místo, které není místem, spíše prostorem bez hranice a které je dodnes divoké a tak trochu temné. Na strmých stráních není prostor pro slabé. Je to prastará země a mluví jazykem našich předků.
Krajina mého života
Do této krajiny však člověk přivedl Boha a vše kolem Mu přizpůsobil. Jaký to úkol pro bytost tak pomíjivou. A přesto je dílo člověka vidět na každém kroku. Ta píle a snaha zavděčit se Vyšší Síle.
Překvapení
Já jsem totiž chtěl najít Malý Spád. Šel jsem tedy tak, jak jsem si ho pamatoval z minula, ale šel jsem zase zkratkou, takže nejenom že jsem si to strašně prodloužil, ale já jsem se zase kompletně ztratil. Což není špatně. Není to špatně, když se ztratíte jako já a já jsem se ztratil krásně.
O podzimu
A podzim, byl najednou podzim. Příroda byla nádherná a vál studený vítr a stromy šeptaly. Listí křupalo pod nohama, ale bylo to celé takové smutné. Není vždy snadné jednoduché ani radostné chodit sám, ale chodit s někým znamená že vám někdo leze do myšlenek a do snění.
Hlava kocoura
A tou cestou dejž se, která v smrti skal začíná. Uhýbá stopou žlutého hada a plyne líně, přesto však mnohá nebezpečenství skrývá. Nezkušená noha poutníka toho, neopatrného, snadno se smekne v místech zrádných, vydavše ubožáka vodě a zapomnění. Kde potůček hravý cestu zkříží, nelekej se její velikosti.
Kaňonem Malého Spádu
Opuštěná maringotka M. na břehu řeky B. Člověk úplně cítí staré emoce tohoto místa, když se procházíš mezi stromy tím stínem, tím kouskem stínu v moři zeleně. Kde déšť tiše šumí, jak ti padá na krempu starého klobouku a ty víš: Tady proběhly emoce; Tady se stala láska.
O cestách
Škoda každé cesty která uhne vedle a ty po ní nejdeš. Někdy prostě jdeš pořád rovně a okázale ignoruješ všechny možnosti, ať jsou sebelákavější.
Protože vždycky víš, že jdeš tou cestou kterou jít musíš. A pokud z ní máš někdy uhnout, bude to jenom proto, že ty sám chceš, ty víš že konáš správně.