Skleník
Stál uprostřed skleníku v galoších po své babičce a kapičky potu mu vyskakovaly na čele. Podíval se nahoru, kde přes zamlženou skleněnou desku pronikaly paprsky červeného slunce. Víc toho nešlo vidět. Všechny skleněné tabulky, které tvořily střechu jeho polopropustné svatyně byli víceméně zašpiněny nebo jejich struktura vytvářela z modré oblohy krychličky malých oblaků plující na kvádrech skleněných desek.
Tvoje
Tvoje
Tou rutinou odkazu ležel si na konci,tak čekaje na tebe ve chvíli, která nekončíTou rutinou odkazu ležel si na pravdě,kdy nemravně myslel o strachu lákavěTou rutinou odkazu vzpomínal na tebe,na vůni pocitu ze strachu v krádejeTak čistotou sobeckou chtěl bych tě políbit zas,usnouti ti spánkem a nevnímat.
Ráno
Bylo ráno. Pondělí ráno a já stál před zavřenými vchodovými dveřmi našeho činžáku přesně v 7,14. Skrz kovové staré dveře prokládané zamrzlými skly hučela meluzína. Zabral jsem za kliku.
Jak jsem se zase uvědomil
Jak mladý, tak stár, tak tápu životem, bojuji a zapomínám. V zapomětlivosti mně vlastní jsem však opomenul dívati se zpět.
Ne zpět a vzpomínat a žít ve vlastní krátké historii. Ale zpět, vzít podstatu sebe sama a s ní jít vpřed.
Johanka z járku
Bylo sedm hodin ráno. Nad francouzskými kopci v okolí Bordeaux se vznášela tak hustá mlha, že si ji kovářův syn Jean-Pierre pěkně porcoval na snídani k první sklence červeného vína. Paprsky podzimního slunce z ní ukrajovaly husté chomáče podivných tvarů a pronikaly až ke svaté půdě jižních svahů vinic. V toto období již bylo cítít přicházející zimu.
Modlitba smutného Villona
Modlitba smutného Villona
V tom smutku zmaten a přesto v denním světle oděn, nechápu a nechápán, tak zahrnut přítomností a přesto sám.
Uvědoměn rozumem a zrazen láskou v srdci blázna. Nedokážu pochopit, proč dny tak rychle letí a s nimi přízraky tak.
Chtěl bych se rozplynout v dešti smutku slz, na chvíli bez bolesti a zmatku ulehnout.