Písmák Kniha
Dva roky už jsem psala články, první jsem si myslela, že to bude jenom tak, pak mě napadlo to dát do knižní podoby, pak jsem na tom začala spolupracovat svydavatelstvím i nakladatelstvím Pointa a teďka se mi spustil předprodej. Jestli si chcete příběhy pořídit i vknižní podobě, přidávám vám odkaz, kde knihu najdete https://pointa. cz/project/909644c1-8244-11ed-988d-0242ac150008.
A pokud se mi podaří vybrat dostatečnou částku tak se teda kniha podaří vydat a pokud ne, tak kdo si knihu objedná vpředprodeji tomu se pak vrátí peníze, pokud se to nepovede.
Domněnka
Znáte ten pocit, když něco prožijete, pak na to zapomenete a různými asociacemi, které vás navedou do té fáze, si to všechno připomenete. Když vás to navede, tak si uvědomíte, že to vážně dává smysl. Prostě to tak asi je.
Mě se to nedávno stalo, že pomoci různých situací jsem si uvědomila, že to tak může být.
Myšlenky
Každý má myšlenky, a myslím si, že je jedno, jestli je člověk bez postižení, nebo spostižením, ale myslím si, že každý to má trošku jinak těžký.
Lidé bez postižení musí myslet na to, co musí udělat, aby postupně dosáhli toho, co chtějí a aby toho dosáhli co nejjednodušeji.
Ale lidé spostižením mají ktomu ještě jednu složku navíc, se kterou musí počítat, musí si sehnat cizí ruce a nohy a finance, aby si je mohli dovolit. A taky ktomu potřebují daleko víc času.
Stigmatizace
Dneska bych chtěla poukázat na to, jak může být těžké se dostat kdopisu.
Asi tak před půlrokem jsem si objednala lístky na Kabáty, furt nic, furt mi to nepřicházelo, tak už jsme si všichni mysleli, že to byli podvodné stránky. Už jsem se začala smiřovat stím, že jsem přišla o peníze, ale tento týden mi přišli. Ale co vám budu vyprávět teď, tomu snad ani nebude věřit.
Co se teď děje
Rozhodla jsem se vám nastínit co teď řeším, jak to probíhá a taky co tomu předcházelo.
Já pomalu týden řeším věci ohledně změny trvalého pobytu, protože jak někteří víte, kdo sledujete můj blog na facebooku, který aktualizuji, tak mi neschválili magistrátní byt i přesto, že prý splňuji všechny podmínky, tak mi ho prostě neschválili. Důvod je sice absurdní, ale pro ně asi dostačující. Prý na spolubytě bydlím dost krátce na to, abych dostala byt.
Úchyl
Byla jsem první rok vPraze, stalo se to vzimě, kdy byla ráno tma. Upozorňuji vás, že do školy to bylo asi 15 metrů přes přechod. Jednou jsem šla do školy a u školy je parkoviště, kdy byl pán. Vypadal docela slušně, až na to že měl na sobě asi šusťákovou soupravu, a tak mě pozdravil.
Taková neobyčejná středa
Středeční den začal tak, že jsem jela venku na konzultaci, normálně jsem se oblékla, připravila jsem se na cestu a s tím, že jsem věděla, že neteče voda, a nevěděla jsem do kdy nepoteče, tak jsem sbalila velkou tašku, abychom v ní přinesly barely s vodou. My máme před barákem cisternu s vodou, ale tím, jak jsme ve více lidech a chodí k nám asistenti, tak jsem koupila ještě čtyři barely vody, abychom nemuseli chodit furt pro vodu, a přece mám i Emu. To byste nevěřili, jak těžký je sehnat barely s vodou. Já jsem byla ve třech obchodech, až ten čtvrtý byl úspěšný.
Blíží se Vánoce
Blíží se Vánoce, tak jsem se rozhodla napsat o tom, jak nakupuji dárky. Já už nakupuji dárky od poloviny listopadu, msám velkou výhodu, že vím většinou, co mám koupit za dárek, nebo mám představu, co by se ostatním líbilo. Jako každé Vánoce se snažím aspoň nějakou drobnost koupit všem. I když se to mámě nelíbí, tak už si na to musela trošku zvyknout, protože já si to nenechám vymluvit.
Konec jedné etapy
Je pomalu konec roku, tak pojďme si ho pěkně shrnout a popřát krásný Nový rok. Já jsem pro vás všechny psala více než rok tyty články, myslím že, podle vašich ohlasů se vám to líbí a velmi bych si přála, co pro vás chystám, aby po ročním výsledku tyto články nějak vám dokázaly nějakým způsobem pomoct a otevřít další obzory a pokud ne, tak aby se vám to aspoň líbilo a dobře četlo.
A abych taky shrnula ten svůj rok, tak i když to bylo někdy složité tak jsem zažila spoustu nových věcí, a hezkých věcí, ale taky spoustu překvapujících věcí, ale té méně hezké mě někam dokázaly posunout. Myslím, že nejlíp to vystihují všechny tyto moje články, protože to je taková moje zpověď, i když jsem s některými články někomu ublížila, i tak si za tím stojím.
Moje dny, kdy jsem měla rozbitý vozík
Co dělat, když jste většinu času vposteli. Nejdřív jsem asi tři týdny řešila, kdo mi půjčí vozík. Půjčovnu jsem našla, ale poslouchejte, co se mi stalo. Když jsem si ho půjčila, tak jsem netušila, že tam je špatný kabel, takže jsem sním pár dní jezdila ven.
Rozbitý vozík po druhé
Dneska vám budu vyprávět o tom, co se mi stalo 20. 10. 2022. Byl to úplně normální den, šla jsem ráno do divadla, kde nacvičujeme představení.
Hranice
Každý znás má svoje hranice a tenhle článek bude napsán na popud mé známé, když jsme se bavily o tom, proč nejezdím vozíkem úplně sama ve městě a tak.
Vím, že téměř každý zvás si bude říkat, proč ta holka nejezdí sama. Já na to hlavu mám, ale tělo si dělá, co chce. Mám takzvaně samovolné pohyby, kde mi třeba samovolně vystřelí ruka, noha a je to nekontrolovatelný pohyb.
Pohled
Dobrý den, ahoj, předem se omlouvám hlavně si myslím, že tímto příspěvkem naštvu svoji rodinu. Ale potřebuji to říct všem. A i proto, že jsem na ten blog napsala, že tam bude všechno. Jak víte, kdo mě sledujete už nějakou dobu, tak jsem normální holka, ale taky nemám problém napsat, co si myslím .
Názory
Každý znás má nějaký názor a ostatní sním souhlasí, nebo nesouhlasí. Ale když nesouhlasíme snázorem jiných lidí, tak se někdy setkáte i stím, že ten druhý člověk nám předhazuje něco, co se stalo vminulosti a celou situaci ještě víc vyhrotí.
Nemusí to být jenom vrodině, může to být například, že lidi na vozíčku jdou třeba na úřady, a tam klidně úředník řekne, že vám nemůže pomoct, že musíte sebou mít druhou osobu, jinak se snámi třeba ani nebude bavit. A už ho nezajímá, že máme stejní práva na život jako lidi bez postižení.
Vlak
Navazuji na článek Metro, dnes budeme cestovat vlakem a popíšu vám, jak to chodí, když vozíčkáři cestují vlakem. To taky není žádný med, protože když chcete cestovat vlakem, tak to není tak, že přijedete na nádraží, koupíte si lístek a jedete, tak to opravdu nechodí.
Vždycky, když jedeme někam vlakem, musíme si vyhledat bezbariérový spoj a napsat na České dráhy, kam pojedeme, kdy pojedeme tam a kdy zpátky, a kolik nás pojede. Oni by pak měli napsat email, schváleno, nebo neschváleno.
Metro
Rozhodla jsem se vám napsat, co mě fascinuje, když cestuji metrem po Praze. Na trati metra B jsou nájezdy, protože jsou vysoké vstupy do vagónů. Tak tam dali desku, aby se dalo najet vozíkem a ty nájezdy jsou jenom uprvního a posledního vagónu.
Vozíky jsou těžké, hlavně ty elektrické, takže se do jiného vagónu nedostaneme.
O Písmákovi
Nejdříve jsem články, které jsem napsala, dávala jenom na facebook, a na ty moje webové stránky https://www. kristyna-kolencikova. cz/. Chtěla jsem, aby se to rozšířilo i mimo sociální sítě, tak jsem se bavila sjedním dobrovolníkem o tom, že píšu a že bych to chtěla rozšířit tak mi říkal, nevím jestli to ještě existuje, ale existovala taková stránka kde lidi píšou básničky a příběhy, jmenuje se to „Písmák“.
Virtuální svět
Dneska budu reagovat na to, jaké je těžké sněkým komunikovat jenom přes sociální sítě, když toho člověka znáte několik let, normálně spolu chodíte do školy několik let a pak se odstěhujete do Prahy a každý říkal počkejte, vás ta Praha změní. A já jsem tomu nevěřila, když to říkali a teď už mám jiný názor, jako všichni ostatní.
Já jsem se tolik nezměnila, ale hodně se posunula dopředu, když jsem se odstěhovala zinternátu do spolubytu, tak to byl největší posun ohledně samostatnosti. Musím si už zařizovat všechny věci sama, ano, pomáhá mi vtom i moje máma, je to taková spojka mezi Děčínem a Prahou a když něco potřebuji, jako recepty na léky, nebo když potřebuji něco od doktora, jinak se starám o Emu, uklízím, vařím, prostě všechno, co patří kživotu.
Plány do budoucna
Rozhodla jsem se Vám napsat co teď mám v plánu a jak to dopadlo s maturitou. Jak už někteří víte, tak maturita nedopadla, ale jedeme dál. Zjišťovala jsem, jak to je, když chci opakovat ročník, takže jsem psala do bývalé školy, jak to chodí. Napsali mi, že bohužel už u nich nemohu opakovat, protože mám řádně ukončen ročník.
Covid
Tento článek bude o Covidové době. Já jsem sice neměla Covid, nebo aspoň o tom nevím, ale určitě se nějakou mírou na mě podepsal. Já jsem podnikavý člověk, když můžu tak jdu do kina, do divadla, na koncert nebo už jenom třeba nakupovat, na pivo a tak dál. Ale díky covidu a opatřením (lockdownu) vprvní vlně, než to vůbec začalo, jsem začala bydlet vPraze, zatím to bylo na zkoušku, ale po 14 dnech, kdy zakázali služby a asistence fungovala jenom omezeně, jsem musela domů na 7 týdnů.
Dárečky
Když se blíží už Vánoce, tak zůstaneme u vánoční tématiky. Jelikož už mi je kolik mi je, tak už několik let nevím, co bych si přála. Takže si vymyslím jeden větší dárek, aby se na něj mohli složit všichni, protože já fakt nevím, co si mám přát.
Letos mám teda jeden, co bych potřebovala, protože furt potřebuji tisknout nějaké papíry, takže jsem si kVánocům řekla, že bych potřebovala tiskárnu.
Předsudky
Tento příběh bude o tom, jak někteří lidé neberou jakoukoliv odlišnost ostatních lidí, kteří mají nějaký zdravotní problém, jako je např. vozík, nebo když mají jakékoliv postižení. Mě se to nedávno stalo, když jsem šla s Bártem na koncert do Jazzdocku.
Na Anděly jsme vyjížděli zmetra, před námi byl jeden starší pán, který stál před výtahem a když se výtah otevřel, on tam nastoupil a my jsme nastupovali taky a ten pán říkal „Vystupte si.
Kdo mě naučil vařit
Tenhle článek píšu, vzhledem ktomu, že se mě lidi ptají, kde jsem se naučila vařit, respektive kde jsem se naučila recepty. Za prvé jsem chodila na praktickou školu, ale už tam jsem uměla vařit, protože jak víte, tak nemůžu manipulovat rukama ani nohama, takže jsem se musela všechno naučit odkoukáváním, a hlavně i ochutnáváním. Takže jsem to odkoukala od mámy, od babičky, vlastně od všech kolem mě. A takhle se prostě učím všechno.
Dobrovolníci
Na začátek otázka: Znáte dobrovolnický program. Tak jestli ne, tak já se vám pokusím vysvětlit co to je a včem spočívá.
Dobrovolnický program lidem umožňuje si zajistit volnočasový čas, jako je třeba jít na procházku, nebo skládat puzzle, anebo prostě jít do společnosti, a to určitě se teď pozastavujete nad tím, proč takhle začíná článek, no protože to chci vysvětlit, jaký je mezi asistentem a dobrovolníkem rozdíl. Jeden obrovský rozdíl je ten, že asistentům platíte.
Nástrahy a potíže
Dneska budu psát jaké problémy a situace musí řešit lidé na vozíčku. Možná vám to přijde absurdní, řeknete si, proč to vůbec píše, někoho to třeba nezajímá, ale třeba někdo se najde a myslím si, že každý znás řeší nějaký problém, velký či malý.
To, co vám budu teď popisovat, se může lidem bez handicapu zdát jako maličkost, ale pro lidi sjakýmkoliv handicapem, to může být velký problém. Člověk shandicapem musí si naplánovat každý den, aby měl asistenta, ale o tom jsem už psala.
O Helence
Helenku jsem potkala vprvním ročníku na střední škole vPraze. Já jsem si poprvé myslela, když jsem ji viděla, že je to nějaká studentka, protože byla hodně mladá a vypadala, a furt vypadá, jako holčička. SHelenkou jsme si začaly hned rozumět. Naučila jsem ji se zvedákem, a všechno, jak se mnou pracovat.
Maturita
Budu vám vyprávět, jak chodí maturita u tělesně postižených, respektive, jak to probíhá a popíšu celý proces. Už na konci třeťáku nás připravovali na maturitu, takovým způsobem, že učitelé maturitních předmětů nám říkali, jak to probíhá, a dokonce nám ukazovali co tam je a jaký postup máme zvolit. Jelikož píšu o tom, jak to chodí ve speciální škole, tak jsme byli na začátku čtvrťáku všichni na vyšetření, ve speciálním pedagogickém centru, kde nám napíšou posudek, který potřebujeme u maturity, ale jak jsem již uvedla, není to proto, abychom měli úlevy, jako například, že vám asistent třeba napíše celý test jenom abyste to udělali, to vžádném případě takhle nefunguje. Asistent píše, modifikuje, popisuje nějaké slovo, čemu nerozumíme, ale musí nám to popsat, naznačit, a ne přímo říct výsledek.
Plánování svého volného času a asistence
Nevím, jak se to stalo, ale já už jsem to tady nakousla, tak ještě jednou a trošku dopodrobna. Když jsem šla do spolubytu, tak jsem si musela uvědomit co a kdy budu dělat. Protože lidi na vozíčku, nebo lidi snějakým handicapam většinou mají svůj den naplánovaný.
Nevím, jestli si plánujete celý týden dopředu, ale například já musím, což je někdy složité, protože musím vědět, jestli třeba vúterý nebudu chtít do kina, nebo jestli nebude vPraze nějaká akce.
Déšť za všechny prachy
Budu vám vyprávět, se mi stalo, když nám vPraze opravovali byt a já jsem musela odjet kmámě domů. Cesta do Děčína proběhla dobře a já říkám vautě mámě, půjdeš se mnou do cukrárny, vezmeme Jeníčka sMagdou a babičku, protože zrovna ten den bylo hezky. Tak se mi nechtělo sedět doma, i když se mámě nechtělo, tak jsme nakonec šli. Ale ještě že jsem šly, jelikož už bylo naplánované, že po tu dobu, co budu doma, půjdeme kdoktorům.
Kamarád Covid
Tak se to nevyhnulo ani mně. Včera mi vyšel pozitivní test na COVID.
Vzhledem k tomu, čím jsem si prošla (prasečí chřipka a zápal plic), nemám díky bohu žádné příznaky, to musím zaklepat. Lidi, kteří mě znají si dělají legraci, když řeknu, že mám kašel, říkají „No, ale ty kašleš furt.
Co by mě potěšilo?
Když jsem byla mladší, vždycky jsem si chtěla najít partnera a mít děti. Každý si myslí, že někoho potřebuje po partnerské stránce i já jsem to takhle měla, i já jsem se toho trošku bála být sama do konce života, ale teď si to užívám. Nemusím se nikomu zpovídat s kým a kam jdu, čekat na někoho, kdo si na mě udělá čas, i do kina můžu sama, prostě mi to tak vyhovuje. I když moje kamarádka mi říká, že měla by sis někoho najít, vždyť jsi hezká holka, ale já teď, po tom, co jsem zažila, nikoho nechci.
Jak je těžké půjčit si vozík
Jak to je absurdní, když si musíte půjčit vozík, když chcete někam jít, kde to místo není bezbariérové. Tohle bude článek, kterým navážu na jiný článek, který jsem psala pod názvem Kompenzační pomůcky. Jak jsem psala o tom, že mám mechanický vozík, který je již naprosto nevyhovující a jak nechápu, jak ty revizní doktoři přemýšlí o tom, komu to napíšou a komu ne.
Když máte možnost někam jít, potom když skončila různá koronavirová opatření, tak jsem využila hned první možnosti a koupila jsem si lístek na koncert, jenomže ten koncert je na lodi, na kterou se dostanete po 14 schodech.
Vaření
Dneska si dáme lekci vaření, protože jsem vám chtěla ukázat, jak vařím já. Teďka vám popíšu můj jídelníček, i když sním poměrně všechno, tak nikdy nejím to stejné, nebo když už jo, tak se to snažím nějak obměňovat, což se netýká obědu, protože ten se snažím uvařit tak, aby mi to vydrželo nejméně na dva dny.
Na snídani mám nejčastěji nějaké to pečivo se šunkou, sýrem, paštikou, anebo si dělám různé pomazánky, například rybičkovou, vajíčkovou, česnekovou. Někdy toust.
Přátelství
Víte, jaká muže být tenká hranice mezi přátelstvím a láskou.
Já nad touhle otázkou přemýšlím už nějakou dobu. Před devíti lety jsem poznala jednoho kluka jménem Kuba, začali jsem spolu navštěvovat střední školu a rozuměli jsme si, pomáhal mi, byli jsme nejlepší kamarádi, tedy aspoň jsem si to myslela. Kuba je moc hodný kluk, obětavý, všem rád pomůže, ale já jsem taková, že všem řeknu pravdu a hned vše na rovinu.
Největší láska
Člověk na vozíku si myslí, že se nemůže zamilovat, a když už ano, tak jenom, když hraje roli někoho milenky. Já jsem se však zamilovala.
Já už od mala byla taková vyspělejší a neostýchavá. Vždycky mě zajímali lidé, láska, sex a vše co ktomu patří.
Sporty
Určitě se ptáte jak člověk jako já, který je upoutaný na vozíku, může psát o sportech. Vaše reakce je zcela na místě. Kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že budu lyžovat, skákat zletadla, létat na paraglidingu či sjíždět Vltavu, tak si asi budu klepat na čelo.
Dnes Vám budu vyprávět, jak se zrodil nápad o skákání zletadla spadákem.
Jak můžete něco dělat, i když je vaše tělo imobilní
Dneska vám napíšu, co mě baví a zároveň vám napíšu, jak vypadá vpraxi, když máte omezenou pohyblivost končetin. Začnu třeba stím, jak skládám puzzle, jak už jste zmých příběhů pochopili, mám hlavu úplně vpořádku, tak se všechno musím naučit buď poslechem, odkoukat od jiných lidí, nebo pokus omyl.
Puzzle – když skládám puzzle, tak samozřejmě potřebuji ke všemu ruce a nohy, ale to už víte. Nejdřív sasistentem většinou utřídíme puzzle a pak jdeme skládat.
Kompenzační pomůcky
Dneska budu psát o tom, jak je těžké dosáhnout na nějakou kompenzační pomůcku. Určitě si řeknete, že to je samozřejmost, ale bohužel to tak nefunguje. Lidi sjakýmkoliv postižením, nebo jejich rodiče, můžou si dojít kdoktorovi a vy mu ukážete co chcete, vnejlepším případě si tu danou pomůcku vyzkoušíte, jestli vám sedí nebo ne, a popřípadě vyzkoušíte jiné možnosti, větší nebo menší, nebo jinou dílku a tak dál.
Specialista, který danou pomůcku prodává, nebo vyrábí, vystaví vám poukaz, kde je ta pomůcka vypsaná pod kódem.
Běžný den
Dneska jsem se rozhodla, že vám popíšu můj běžný den, abyste měli představu, jak to vmém běžném dni vypadá. Když nikam nemusím, vstávám vpůl desáté a podle toho, jak mám naplánovanou asistenci, tak všechno musím vymyslet, abych všechno stihla.
Asistent ke mně přichází vpůl desáté, buď se jdu vysprchovat nebo mě převlíkne a dá na vozík. Poté co mě posadí na vozík, tak mi musí dát stoleček a přivázat ruku, protože mám samovolné pohyby a ovládat umím jenom jednu ruku.
Příběh o šikaně
Jak jsem už psala, že mě dali do Rodinky, tak slečna vychovatelka, která mě měla údajně ráda, mě ve skutečnosti šikanovala. A to takovým způsobem, že mi říkala, že jsem tlusté prase. Bylo jí v rozmezí 25 až 30 let. Také mi říkala, že se se mnou nikdy nikdo nebude tahat.
Komunikace
Dneska jsem se rozhodla napsat, o tom, jak se žije sřečovou vadou v kombinaci stělesným postižením.
Člověk sřečovou vadou a vkombinaci stělesným postižením to má složité vtom, že člověk, když třeba něco potřebuje vyřídit, nebo prostě komunikovat scizími lidmi, tak buď musí psát smsky, nebo zkusí zavolat, ale tam je riziko, že vám ten člověk vtelefonu nebude rozumět a zavěsí. Nebo bude mít u sebe druhého člověka, ale ten člověk musí být zvyklý na jeho řeč.
Omlouvám se, že to napíšu takhle, ale lidi kolem nás se to prostě musí naučit naposlouchat.
Proč píšu a jak to vzniklo
Tento článek bude trošku jiný. Nebude přímo o mně, ale dozvíte se, proč píšu vůbec tyto články. Určitě vám nemusím říkat, nebo opakovat, že ta asistence je opravdu drahá. Když bydlíte vústavu nebo na internátu, tak bydlení a služby si platíte a je to levnější, protože ten ústav nebo internát má na to nějaké dotace.
„Ty máš ale peněz“
Ve čtvrtém stupni příspěvku na péči člověk dostane od státu asi devatenáct tisíc korun, ktomu invalidní důchod, který činí zhruba dvanáct tisíc korun. Vy si určitě myslíte, že to je hodně peněz, ale kdybyste potřebovali stejnou míru pomoci jako lidi spostižením, tak si uvědomíte, že to je úplně směšná částka.
Každý chce, aby jeho život měl alespoň nějakou úroveň. Stejně jako všichni ostatní, musíme platit nájem, elektřinu a služby, pokud bydlíme vbytě nebo ve vlastním bydlení.
Dvě ruce a dvě nohy (asistence)
Ktomu abych mohla vstát zpostele tak potřebuji druhé ruce a nohy, což není tak samozřejmě jenom tak. Nejdříve, než si vůbec objednám asistenci, tak si musím říct kolik hodin budu potřebovat, jako třeba vpul desáté budu vstávat zpostele, teď to bude znít pro někoho kdo nezná lidi s postižením, tak si tohle vůbec nedokáže představit, že si musíte naplánovat i třeba kdy půjdete na WC. Prostě všechno, co si umíte představit, tak na to lidi na vozíčku musí myslet dopředu. Pokud si vše dobře nenaplánujeme, tak se nám spousta věcí zkomplikuje, třeba to, když někdo napíše, že potřebuje někdo někam nečekaně tak my musíme říct, že to nejde, že na tu danou dobu nemáme naplánovanou asistenci, tak nám nezbývá mu říct, že měl říct dřív.
Pavlínka
Dneska budu psát o mojí skvělé asistence a zároveň kamarádce. Jak už víte, tak se mi podařilo během let si najít síť lidí, který mi pomůžou a zároveň jsou to kamarádi. Ale přeci jenom jedna je prostě ta nejlepší. Určitě si říkáte, že to říkám jenom tak.
Svoboda
Co je pro vás svoboda. Pro každého znamená svoboda něco jiného. Někomu stačí hodně peněz, nové auto a třeba být na volné noze. Dneska budu vyprávět co svoboda znamená pro mě.
Bydlení
Teďka budu psát, co se stalo po odchodu zintru. Než se tak stane, tak vám musím říct, jak vůbec jsem přišla ke spolubydlení. Už víte o tom, že mi Praha otevřela možnosti, jako je asistence, jako je vyzkoušet si různé sporty, taky se rozvíjet po osobní stránce a tak dále.
Jednou jsem potřebovala kvůli školní praxi manuální pomoc od asistentů, jelikož jsem to vůbec neznala, tak jsem začala spolupracovat stranzitním programem, což je program, který pomáhá handicapovaným získat vzdělání, bydlení, práci a jinak se seberealizovat.
Boj
Určitě jste někdy zažili tu bezmoc, kdy jste s něčím nesouhlasili a když vás někdo do něčeho nutil. Vy víte, že je to blbost. Nezbývá vám nic jiného, než se proti tomu buď vzbouřit, nebo přistoupit na to, co vám druhý tvrdí.
Já jsem prodělala prasečí chřipku a mám kvůli tomu dýchací problémy.
Osamostatnění a život na Tapkách
Je přirozené, že když se v našem životě objevují nové věci a nové situace, tak pociťujeme určitý strach. Během let jsem začala v sobě budovat průbojnost a tento strach už téměř necítím. Každý člověk s postižením se ocitá před volbou, jakým způsobem prožije svůj život. Jsou dvě možnosti, buď tento člověk přijme fakt, že potřebuje pomoci, přizpůsobí se neustálé přítomnosti druhé osoby, anebo ne a většinu svého života stráví sám doma.
Vybojovaný odchod do Prahy
Každý člověk pracující v sociálních službách, musí alespoň trošku vychovávat lidi, které má na starost. To v souladu s kodexem, který je součástí ústavních pravidel. Marie dobře věděla, že to u mě docela dobře nepůjde. Každý všední den se muselo odejít do školy nebo do dílen.
Zdenička
Budu vám vyprávět o Zdeničce, co jsme spolu všechno zažily. Zdeničku jsem poznala, když mi bylo jedenáct let. Bylo to trošku netradiční seznámení. Zdenička mně dostala hned první den vpráci.
Já a Marie
Tento příběh bude o tom, jak jsem s Marií žila a co jsme spolu všechno prožili. Marie byla v ústavu moje vychovatelka. Také byla mojí klíčovou vychovatelkou, což znamená, že měla na starost plánování mého vzdělávání, volného času a řešení případných problémů a tak dál. Marie nás nebrala pouze jako klienty, ale jako její vlastní děti.
Holčička, která mi přirostla k srdci
Když mi bylo 14 let, tak k nám do rodinky přijali šestiletou holčičku. Nikdo nám dopředu neřekl, že ji k nám přijmou. Bydlela se mnou na pokoji. Jmenuje se taky Kristýnka a tak jsme jí říkali Týnka.
Život jako takový v ústavu
Myslím si, že život v ústavu je pro lidi bez mentálního postižení více frustrující než pro ty, kteří mentální postižení bohužel mají. Člověk si život tam daleko více uvědomuje a vnímá ho.
Mám pocit, že lidi, kteří nejsou mentálně postižení, v ústavu zaostávají. Ti, kteří mají potenciál, že se dostanou do samostatného života, tam jsou přehlížení, pokud tam zrovna není někdo,
kdo uvažuje srdcem a dokáže se vcítit do situace konkrétního člověka.
Úvod do ústavního života a vzdělání
Pocházím z Děčína. Když jsem měla nastoupit na první stupeň, inkluze a ani školy pro děti se speciálními potřebami v mém rodném městě neexistovaly. Rodiče mě museli proto dát do ústavu v Liberci. Pro obě strany to bylo těžké rozhodnutí, protože mi bylo sedm.
Žít s handicapem
Myslíte si, že je handicap jako handicap. Není. Pokud máte nějaký handicap, měli byste se naučit s ním žít. Myslím si, že kdybych měla mentální retardaci a handicapované tělo, tak by se mi žilo lépe.