Písmák Skočím
Skočím.
skočím z Věže
a rozbiju se o skály dole.
Tělo mé
Chybíš mi...
Chybíš mi.
Prázdno je tu bez Tebe.
Ťuká Kajetán kopyty do mého okna.
Ztemnělákolej, Praha, noc.
Tvor
Pamatuju si to, jako by to bylo před sto lety a zároveň včera. Byla zima a tma. Všechno okolo se zdálo být prostoupeno vlhkým studeným chladem, který se usazoval v předmětech okolo a tvořil na nich souvislou šedavou vrstvu, která takřka odmítala tát, i když jsem na ni položila své promrzlé ruce. Svět zšedivěl, ne nepodoben houbě nekonkrétních tvarů, v jejichž záhybech a zákoutích se skrývá tvor, který se ještě tou všeobecnou šedí nestačil nakazit a nestačil vstřebat prázdnotu věcí kolem.
Možná...
Možná.
Možná.
bych si něco přála
kdyby přání nebyla tak dávno zakázaná.
26. 11. 2002
Z země v mně se soumrak vznes
a tiše z skrýše zpíval les.
Ať je to léto, podzim, zima,
v mně země hlas ten neusíná.
Záchodový příběh
Bylo už pozdě vnoci, okolo půlnoci. Blesky lítaly po obloze jak prdlé, spršky deště dopadaly roztříštěným oknem na záchodovou mísu a kapky čeřily vodu vní. Naráz to vhajzlíku zabublalo, ven pomalu a šátravě vylezla černá slizká ruka a zachytila se okraje mísy. Za ní se vynořila druhá ruka, potom se objevila veliká šišatá hlava sřídkými pramínky dlouhých mokrých tmavých vlasů, vrásčitým čelem, propadlýma růžovýma očima, dlouhým zahnutým nosem a širokou hubou beze znatelných rtů, zníž trčelo pár ostrých zažloutlých zubů.
Jen tak něco o snech
Setřásáš moje sny,
chlapíku podivný.
Netřes mou jabloní.
Jablka zazvoní,
Taková noční úvaha...
Je to skoro děsivé, pomyslí-li člověk, co všechno bylo už napsáno a v jakých obměnách. Je ještě vůbec možné napsat něco, co ještě nikdy nikdo nečetl. Nějak. Někde.
MÉMU PRIVÁTNÍMU BOHU SMRTI!!!
T.
Můj privátní bože smrti.
Dals mi okusit, co jsem nikdy neokusila
a dals mi, co jsem nikdy nechtěla okusit.
Úplně běžný den...
Dneska je můj úmrtní den.
Zemřela jsem před třiadvaceti lety a narodím se asi tak za sto deset. Je to takový můj soukromý plán.
Nevím, kde jsem k němu přišla, je to už moc dlouho na to, aby si to mohl jeden pamatovat.
Bez názvu
Zšeřelá nevlídná ulice. Ve druhém patře starého měšťáckého domu se zabouchlo mřížové okno a pak se už neozval ani hlásek. Nehezky naložil nerudný mladý hoch se snědou černovlasou dívkou, nechaje ji stát na provlhlých kočičích hlavách před oprýskanými dveřmi. Čekala, ale mřížové okno zůstalo zavřené, ulice pustá a tichá.
Šílenému archeologu Jermainovi
Fiktivnímu archeologu Jermainovi
Archeolog v kleče bádá, až ho z toho bolí záda. Co nového mezi rovy, možná nám už brzy poví.
Mumie se strachy chvějí,v sarkofágu ukrývají, dobře vědí, jak moc zle je, když tenhle chlap vykope je.
Bývaly to zlaté časy, zlodějů když kdysi chasy poklad jen siodnášely, by se z něho dobře měly.
Jak tohle nazvat?
Čísi srdce v tmách topí,Čísi oči slzy kropí,Čísi láska v dávných snáchZahynula v hlubinách. Čísi tváře šťastně září,Čísi život vždy se daří,Čísi ticho hlučně zpívá,Nebe v šeď se neodívá. Pozvedněmež svoje číše. Život v nás tak stále dýšeA noc vždy se rozedníAť první, či poslední.
Putující rostlina
Putující rostlinaZa noc a denstala jsem se putující rostlinou,jež padá ze sna do snaa v snu sen za skutečnost mění. Není zde pro mne doma,protože nic není stáléna tomto světěa kdekoliv zapustím své kořenybudu vytržena. Za noc a denstala jsem se putující rostlinoua žiju v snech a pro snya dokud se nevrátím ke stromu,který mne zplodil,nebudu mít domova mé kořenybudou vlátv božím větru.
Bez názvu I.
V Světle Bůh a v Bohu Svět,v zlobě Láska, v ohni led. Ty chceš se zdát,ač v snách je strach. Už neznáš taje hvězdných drahvšak nemusíš se pekla bátneb Boha zpěv Ti v srdci zníať první jsi, či poslední. Je to jenom volba Tvá,zda Tě Bůh, či ďábel má.
Občas...
Občas. ,je to jako scéna z Poslední Večeře,lámu a dávám svůj chléba své víno,lámu a dávám své těloa svou krev. Ale nikdo je nejí a nepije. Občas.
Přání...
Zdám se v snách,
já v snách se vzdám
a vše, co mám,
jest déšť a prach.