Poslední zajímavé kritiky

Tohle se ti, Jiřinko povedlo. Beru to jako takovou podzimní pocitovku. Taky mám pár podzimních a včera jsem k večeru vyrazil do lesa u rybníku Kameňáku a pár hub jsem donesl. Voda v rybníce je docela teplá a za soumraku se tam i pár chlapů koupalo. A byli to naši, ne Ukrajinci, co se tam taky někdy stahují a opékají si maso na takovém ohništi či na grilech na dřevěné brikety. Ony jsou tam i takové zastřešené stoly a lavice nebo hřiště na nohejbal...

Ale je fakt, že to beru jako něco pro navození atmosféry, ale zase to zapomenu. :-D

Fakt je, že i svá dílka píšu v takovém změněném stavu vědomí a pak žasnu! A kdybych měl z nich citovat úryvky, byla by to fuška... ;-) 

1. O něm - opravdu velmi zdařilá, sugestivně napsaná povídka, tačící se nad ostatními.
2. Soutěž - líbí se mi nejednoznačný jazyk zahalený závojem tajemna.
3.  Dýchánek - téma z prostředí drog, poeticky napsané. Na mě působí jako výstraha, zároveň mě však přitahuje.      - Líbilo se mi toho ale víc. Je tu dost dalších, velmi dobrých textů, vlastně tu není žádný, který by nějak víc zaostával za ostatními. Velmi silné kolo.

Právě jsem napsala dlouhý hlasovací komentář a při vložení mi zmizel, takže budu radši stručná...

1. O něm - za mě dokonalá povídka: zápletkou, elegantním stylem, živými dialogy, zajímavou sondou do psychologie hlavního hrdiny.
2. Dýchánek - především pro originální styl a strhující imaginaci.
3. Anorektička, agorafobička a Mireček - velmi mě zaujalo prostředí a pestrost postav, ráda bych o nich četla víc... a o to asi jde, že? :) Doufám, že autor napíše pokračování!

Říkala jsem si, že si ho vybrali, aby se mu posmívali, a on proti tomu nemohl nic dělat. Jedna věc je mít radiostanici a druhá, kdo to ocení. Ani Zlatka nemohla dělat nic proti tomu, že s ní nikdo nechtěl tančit. A pak jsem si řekla, že ho napadlo, že by se ze Zlatkou zase dostal na okraj, do nepěkných řečí a toho se lekl. Nebo jestli mu to opravdu přišlo odporné, bylo lepší, že se rozešli. Když má člověk k něčemu odpor, bývá to trvalé, to je jako s koprovou omáčkou.

Samozřejmě. Napsal jsi, že byl Láďa na základce terčem predátorů. Pak šel na střední, měl velké štěstí, že se setkal s Fandou, přestěhoval se do velké vily, dřívě bydlel v malém panelákovém bytě s rodinou. Ve škole premiant, žádné potíže. Není to velký skok nahoru? Jistěže někdo by se ohledně Zlatky zachoval stejně, ať by jeho život probíhal jakkoli. Uvažovala jsem, jak jsem uvažovala, protože jsi se o těch okolnostech zmínil. Proč jsi to vlastně dělal? Próza se jmenuje Genetika, to s tím dítětem je další problém, mě osobně zrovna toto ani moc nezajímá. Ale chápu, že pro někoho je toto důležité. Myslela jsem si, že jsi chtěl napsat o více problémech.

Jako úvaha je to pro mě velmi zajímavé, tedy hlavně první polovina, která má opravdu spíš formu úvahy. Je tam hodně pronikavých postřehů, připomněly mi vlastní zážitky. Blíž ke konci se text už tváří víc jako povídka, jenže dojem mi kazí takové to moralizování a poslední odstavec ve stylu "a komu to doteď nedošlo, toho poučím přímo" tomu nasadí korunu... Škoda.

Nějak mám v poslední době problém napsat pořádný komentář... hektické období. Ale přečteno mám několikrát a líbí se mi to čím dál víc. Nejdřív mi taky připadalo, že by to chtělo, jak píše lastgasp, "hlubší ponor", ale ono to při tolika postavách asi není dobře možné. Vypravěč toho pozoruje hodně najednou, nemůže zabíhat do detailů. Vlastně je to škoda, protože každá z těch figurek by si zasloužila nejméně samostatnou povídku... Mám pocit, že se tady rýsuje látka na román! Nechtěl bys to zkusit?

Goro, děkuji za kritiku. Je to myšleno tak, že změna už nastala. Když nás Kristus (Slunce) smířil s Bohem , tím že zemřel na kříži, kde nesl hříchy lidstva. Tedy každého člověka, který si uvědomí, že je v jeho životě zlé jednání a vzpoura proti Bohu, kterou Bible nazývá hříchem. Tato záchrana člověka se již stala a je na každém z nás, jak se k této zprávě postaví. Světlo už vyšlo, ale je zatemnělé pro zástupy lidí. My křesťané očekáváme druhý příchod Mesiáše Ježíše Krista, který nám zaslíbil, že se vrátí.

Bible v prorockých knihách popisuje ( mnohdy v obrazech) věci budoucí. Ten srpek symbolizuje v mé básni to dobré, co už z Boha lásky vidíme vírou. Celá ta báseň je plná křesťanských biblických symbolů, takže nezasvěcený čtenář asi těžko porozumí. Jsem si toho vědoma. Celá báseň je o mém očekávání na příchod dobrého světa, který Bůh nastolí, až se ujme vlády. Já věřím, že svět a jeho zkaženost může být ( a bude) napravena pouze a jenom Kristem. Ať už v rovině celého lidstva, či v osobní rovině každého z nás. Člověk je bytost hluboce zabredlá ve zlém a náprava se děje pouze změnou srdce, které dělá Bůh. Dobrými skutky, mravní snahou ani dodržováním zákona ( myšleno desatera) se člověk sám nezachrání. Má báseň je o mém očekávání dobrého pro věřící a soudu pro zlo ve všech formách.

Zlatooký kocour by se k vám jistě rád podíval:-). Díky za inspiraci fejetonkem...

Také zjišťuji, jak se vše mění, COOP máme nablízku. Dříve tam vládl více či méně pevnou rukou vedoucí, nedávno sesazen na doplňovače zboží... Slečna u kasy? Mlčí, mračí se. To když tam sedávala kyprá Štěpánka, bývalo veselo, zvláště o sobotním ránu její hlas sem tam vzlyknul dosud potlačeným smíchem. Páteční noc pro ni vždy byla příliš krátká. Za pultem uzenin koketovaly extradlouhé řasy (dvojnice zpěvačky Amy) se zákazníky a kšeft se jinak hýbal! Dokonce ani pomalu ubývající fronta tolik nevadila...

Má vzpomínka pokaždé v paměti přebije realitu. Máme to zřejmě podobně, Jinysi.

Janino- díky. 

Dotazy (zvědavost, očekávání) má v hlavě on - kluk, chlápek -  netrpělivě čekající co uvidí, až se zip jejího svršku zcela rozepne. Taky asi i na to, co se bude dít dál (zřejmě nezkušený mladík).

Zip se zasekl na ní, ale jestli měl jezdce v ruce on nebo ona, to není známo. Vzrušující jsou obě varianty... :)

Omlouvám se, domek po mých rodičích dostal křížek a jde k demolici, bydlí v něm pořád bratr. Na půdě.  Nehne se.  Nekomunikuje. U posedu jsem našla dvě malé kostřičky. Jasně že jsme všichni malí, zvířata i my a naopak, člověk je jenom to špatné zvíře bez instinktů. Vypadala mi snad polovina vlasů, ale k čemu jsou paruky, že. Já děkuju všem, co četli a napsali. moc Mlhu, bouřku a déšť miluju od mala. Když byla bouřka, vždycky jsem utíkala ven pod plechovou střechu. A tak ještě jednou děkuju. 

Pane Voříšku,

nejde o recesi, jen o moje pojetí básně a poezie, k jakému jsem svou usilovnou prací dospěl. Reaguji zde i na opačný proces ve vývoji poezie, která se již mnohde stává pouhým myšlenkovým záznamem, bez tvůrčího vkladu ve smyslu a významu uměleckého díla. Proto si takto hraji s běžnou prozaickou mluvou, ne však nesrozumitelně. Chápu ale, že je to pro někoho náročnější pojetí na pochopení některých částí díla.   

Zeé, já chápu že ač je to čtenáři řečeno opakovaně za sebou, že do křestanského nebe vejde jen člověk bezmajetný, ostatně ten příklad s bohatým je geniální, že čtenáři mající milionové majetky si větu, že se mají všeho zbavit vysvětlí tak, že mají podporovat chudé přes charitu :D

co se týče hřiven, není tím myšleno, že člověk má jít spekulovat na burzu a z 10 milionů má udělat sto miliard, ale jedná se o duchovní poklady jemu svěřené, že nemá vyhazovat vlastní talenty oknem, tak jako je běžným zvykem :)

křesťanská víra byla vždy pro chudé, nikoli pro bohaté, vy v těch kostelech si to můžete překroutit jak chcete a nakonec je to vaše věc co děláte se svou vírou ;)

ostatně já jsem četl výtah z Voynichova rukopisu a křesťané tady v Čechách z Husovy éry to byli skutečně hluboce věřící a zapálení lidé pro víru, dokonce byli ochotni se postavit proti Vatikánu a bojovat proti němu, když duchovní odpadávali od víry, to byli skutečně obdivuhodní lidé

Je to tak, báseň jsem nepochopil. Proč je takhle napsaná. Takhle zašmodrchaně.

Nechápu ani tvoji zarputilost v jejím obhajování, ano v tom samém u tvých dalších děl. Vlastně pořád to samé. 

Píšeš: "Báseň je mistrovská, a to ve všem všudy, od začátku až do konce. Nebojím se to napsat".  Tvoji nebojácnost obdivuji. Jestli nejde o recesi, tak na tvou odvahu nemám. 

Pane Voříšku,

že vy jste báseň nepochopil, nic neznamená. Báseň je mistrovská, a to ve všem všudy, od začátku až do konce. Nebojím se to napsat. Nebudu vám vysvětlovat všechny její finesy, to by bylo zbytečné. Prostě pro každého to není. A jestli je to pro někoho, tak myslím, že je. Nezměním v ní ani čárku, to bych ji zničil, nebo přenesl do jednodušších poloh, o které zase já nestojím. Vyspělá poezie se dál vyvíjí, neskončila pokleslým opakováním starých sonetů a jiných vyježděných básnických schémat, nebo tzv. volnými verši.    

Hm, Aru; - je třeba poslouchat i svou intuici... .

(( ...)).

Někdo si třeba vytvoří největší poklad v nebi i tím, že jemu svěřený majetek vhodně dlouhodobě využívá pro dobro hladových kolem sebe, ..., pro blaho obce, ..., církve, státu (vládnoucí strany či vlády, apod.), ..., prostě pro světlejší budoucnost tohoto světa...  ((viz  třeba také Ježíšovo podobenství o hřivnách, které byly jednotlivcům svěřeny v různé míře proto, aby je ti pro svého Pána rozmnožovali, nebo alespoň úročili, a ne proto, aby je pouze rozdali...)).

... .

Ireno, zatím nevím, co je v Tvojí nové knížce (hodlám si ji objednat hned po mém návratu do Prahy :) ), ale Tvé prózy se mně - když to shrnu - dosti nadprůměrně líbí především proto, že nejsou ,,sci-fi"... (té si dosti užiju už jen v mé bujné fantazii...) :).

(( ...)).

- A (třeba) vlastně i proto, že Ty - většinou - jednáš velmi podobně, jak bych v té které situaci vlastně jednal i já... :):).

Patrná značná snaha o co nejvíc rýmů. Kvůli ní jsou zde zbytečné vložky, nepřirozené slovosledy, roztrhaná sdělení a neuchopitelné významy: Byl tiše spíše, blíže k vánku do dáli - kdeže byl? Asi blízko spaní - dobře, vjádřit přicházející spánek vánkem do dáli, není špatné, ale marast okolo, tomuto pěknému vyznění, zručně dává zaniknout.

Jasně, po pomalém a soustředěném čtení dojde, že dotyčný neví, jestli se mu ten zvuk zámku zdál, nebo se sem někdo dobývá. Dá se dečifrovat i to, že si šel rychle lehnout, aby zaspal něco zlého. 

Ale přijde - a v tmu zas vyleká / i na to má-li zato / co anebo kdo je to / na jeho hlas

a v tmu zas vyleká? Co to znamená?

co a nebo kdo je to na jeho hlas - co je tohle? Koukni se na to očima čtenáře. Opravdu takto někdo mluví? Kde v tom je v těch verších próza? Co se tam děje? Je to vázaný verš - dá se to recuítovat? Co by si z toho posluchač odnesl? 

Nechal klíče v zámku

pro klid svého spánku

- je výborné, hravé, pochopitelné, i s troškou probleskujícího humoru. Škoda, že zbytek takový není.

Ty půlměsíce jsou kelčáky? Pokud ano, došlo mi to až tou první variací, jinak je to nedešifrovatelné.

Ve druhém - jestli spíš by se víc nehodil první verš v podobě - neklidná dřímota

Třetí - kdo nás tu ruší - a odpověď je mlynaříci - mi přijde pouze jednodějové. jestli nepostavit mezi první verš a zbytek větší významovou vzdálenost tím, že tam bude plod toho rušení, co to rušení udělalo, třeba že utekl kanec, kterého jsme chtěli střelit.

Karle, jsi vnímavý čtenář, věřila jsem, že jsem smutek dobře ukryla. Nemoc v rodině je těžká a vyčerpávající pro všechny a to obejmutí, vnučka chodí do první třídy a jednou cestou do školy mi řekla: "Babičko, potřebuju obejmout.' myslím, že hodně lidí občas potřebuje odejmout. 

Podzim vyvolává lehkou nostalgií a přináší zklidnění, mám ho moc ráda.

První - zkusila bych ještě přehodit první a třetí verš... a mohl by naznačit konkrétní pohyb, takhle spíš popisuješ bez vystižení děje /okamžiku/. Druhé je za mě těžko uchopitelné. Na haiku moc dopovězené...  ve třetím bych ještě popřemýšlela nad prvním veršem... že se jedná o les naznačil posed...

Haiku by mělo zachytit určitou chvíli, cvaknutí foťáku... okamžik.

Někteří zde by ti mohli říci daleko víc, píšu ti jen své postřehy na první dobrou.

dievča - od minulého týždňa prispievam na Winstona a  Churchilla - dvoch ryšavcov neurčitého pohlavia /nedá sa  určiť, chodia so spusteným chvostom/. Kamarátka je po rozvode a  ostalo jej 14 mačiek a  dvaja psy  sú v striedavej opatere.

Winston a  Churchill sú návštevné zvery - prídu nažerú sa  a zmiznú. Meno som im dala ja, aby tam bolo dosť ičiek, nejaké sykavky, dve nobelové ceny a titul sir.

Díky Danny za tip, myslel jsem i na tebe, když jsem psal tuto básničku s mírně strašidelným obsahem, avšak s úlevným zakončením. Já mívám takové sny, kdy se mi honí hlavou něco děsivého a potom zase příjemného, nebo naopak. Ona celá ta dnešní doba je taková, samá hrozba, ale i něco dobrého si v ní člověk najde.  

Můj děda zemřel po operaci na embolii, protože neměli prášky na ředění krve. Byla jsem malá holka a všechno se pamatuju. Byla jsem s maminkou na hlavní poště v Opavě, v tý budce...volala a pak začala plakat a táhla mě za ruku ven. Byl ředitel zvláštní školy v Opavě. Líbilo se mi tam, děti mohly jíst i v hodinách vyučování. A taky byl hasič. Milovala jsem ho a babičku taky. Myslím si, že tu lásku k obrazům, ke zvířatům, k lesu, mám po prarodičích a jsem jim za to vděčná. 

Suno funguje tak že po registraci si můžeš nechat složit jakoukoli hudbu. Základní verze služby je zdarma s tím že pak můžeš udělat 10 písní za den (každou skladbu udělá ve dvou verzích). Pokud chceš píseň s textem tak ten musí být tvůj (autorská práva). Ty jako uživatel zadáš specifikaci podle které by se měla skladba složit. Tedy styl hudby ženský či mužský hlas apod. Nicméně málokdy je jeden spokojen na první dobrou. Většinou to obnáší mnoho a mnoho pokusů nežli je píseň poslouchatelná. Chce to trpělivost a zkoušet různé možnosti zadání. Ale i tak je to celkem zábava. Ostatně můžeš si to vyzkoušet sama. ;)

Zajímavé obrazy a příměry, rozhodně neotřelé a výstižné. Třeba lízátko z pískovce. 

Noc chodníků rozkopaných

A řehtající touhy mužů mladých... tohle si říkám, vlastně i díky knižnímu slovosledu závěren druhého verše, či díky najednou objevujícího se rýmu, který je navíc nepříliš kvalitní

- jestli s tím ještě něco neudělat 

Alice, díky moc. Nebyla to první láska, tak daleko to nestačilo dojít, ale perfektní kamarádka, a to je možná ještě víc. S tou hudbou máš dokonale pravedu, tak to bylo a troufám si říct, že o to víc jsme si ji potom vážili. Když budeš mít chuť na čtení, o jednom takovém klubu jak píšeš jsem se rozepsal, a dokonale vyřádil, v povídce Ringo Starr. Díky za tvůj komentář.

K3,

hudba pomáhala přežít sedmdesátá léta mnohým z nás. Ano - hlavně díky magneťákům, které tehdy byly základní potřebou. Mezi lidmi ale kolovaly i mnohé dovezené desky, které byly vzácným zbožím. I v sedmdesátkách existovala v popu přecejen jakási svoboda a někteří svobodomyslnější hudebníci a zpěváci mohli hrát po klubech, i když jim televize a rozhlas byly zapovězené...

Možná je lepší se s první láskou už nikdy nesetkat. Člověk aspoň není rozčarovaný a zklamaný a může si dál a dál dělat iluze.

Pravda a lež nemohou existovat jedna bez druhé. Nebýt lži, nepoznali bychom, co je pravda a nebýt pravdy, nepoznali bycho, co je lež. Pravda vítězí jen někdy a to málokdy, protože každý má tu svou pravdu. Naše pravda je zpravidla jiná než vaše pravda.   Je příznačné že módní umělá inteligence nám umožňuje lhát stále lépe a sofistikovaněji.

Ellisee,

skutečná Sapfó asi o podzimu nepsala, neboť žila na subtropickém ostrově jakožto starověká šlechtična celkem v přepychu. Často ale psala o podzimu života a stáří ji děsilo víc než samotná smrt:

Kéž smrtí uniknu stáří!

Být mlád je nejkrásnější -

Milé ženy,

s jakou touhou budete vzpomínati

na vše, co jsme konaly kdysi spolu

v mladosti jaré!

Jaké krásné byly to pro nás chvíle!

Za nesčetných slavností k poctě bohů,

v hrách a tancích, za zvuků písní svatých

plynul nam život...

no jasné, nechtěl bych v tom žít:

• https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-5-59-vysetrovani-reporterky-kvuli-sektam-je-jako-pribeh-od-kafky-rika-kedron-262293#utm_content=ribbonnews&utm_term=%C4%8Deskou%20novin%C3%A1%C5%99ku&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

• mi stačí tohle: "To tenkrát Vrchní velitel ozbrojených sil Jaroslav Popelka zavelel k dobytí Bastily se slovy ´Sundejte ten hadr!´, a protože bojovým mottem Rytířů dlouhého stolu (Odkaz) v záhlaví Haluškové výzvy (Odkaz) je zvolání chorálu Kyrille, nezlej se! (Odkaz), tak v nastalé abstinokracii byl intronizován Miloň VI. (Odkaz

  Pevnost Rakousko se stala realitou! (Odkaz

  ). Dolních 10 milionů našlo zastání a kruh se uzavřel. V Zústavě byl petrifikován článek o historické nutnosti vlády Důchodců za životní jistoty a nikdy jinak (Odkaz), vogonští představitelé moci Zákonodárné (Odkaz

   hlasovali o momentální pravdě co 14 dní aby se dostalo na každého a Moc soudní byla finančně zeštíhlena dle geniálního pravidla "obhajoba je součástí obžaloby". Světový Chcimír inkarnoval ve Chléb a Hry, čímž bylo poslání mýtického Slávka naplněno a jestli jej svatozář nestáhla ke dnu, tak nese dodnes poselství té pravé, té naší Svobody Slova."

  Inu ale když dva dělají totéž, není to totéž: Odkaz

• Fernet

A pak nezbytně přišlo to jediné, co přijít mohlo: "Občanský průkaz!!" (doufám, že jste ten film viděli a ten rokenrolový motiv si pamatujete.)

No ne,  v druhé půli se to obrátilo v epický příběh, to mám rád. A to drobné, to je asi ta lennoniáda, nemusím si namáhat oči, ne?

Hele, já jsem na to byl hůř s těmi děvčaty. O to víc oceňuji spolužáky, kamoše z gymplu, kteří v bezesněžné zimě kolem r. 1984 na Šeráku, na maškarním plese dokonale vystihli Kiss. Strach učitelů by se dal krájet. Ale ty placaté khajtry z poliše, ty zmalované xichty!! Miluju vás dodnes, Radku Grabče, Vincku Macháčku!! Sám jsem o rokenrolu věděl PRD, zastydlý folkáč.

No a bylo nebylo, žiju nežiju: nedá se vypovědět jak moc mne PRÁVĚ TEĎ rocková energie zachraňuje. Možná proto objevuju vše s obrovským zpožděním. Aby to přišlo v pravý čas. Možná to tak Bůh chce: https://www.youtube.com/watch?v=BzoDVzO1F9I

Děkuji čtenářům!

Janino, jsem rád, že ses tomu zasmála. Nebylo to sice úplně myšleno pro zasmání, ale interpretaci se meze nekladou...

Lastgaspe, vážím si tvého zamyšlení nad mým textem. Pojal jsi to trochu jako lékař. Snažil jsem se spíše o vystižení jakési existenciální nejistoty, ale bůhví, zda jsem se svému záměru aspoň trošku přiblížil... Jak už jsem napsal Janině: interpretaci se meze nekladou!

Ráda jsem četla. Napsal jsi to velice dobře, zajímalo mě to až do konce, i když jsem samozřejmě doufala v nějakou výraznější pointu... Ale život bohužel není samý šťastně končící příběh. Myslím, že spousta z nás, možná většina, prožila nějakou marnou, neopětovanou lásku. Ráda jsem si to kouzlo a pocity připomněla.

Možná by se dal najít trochu vhodnější výraz pro "způsob procházky".

Jedinečné experimentální miniatuře se lze opravdu zasmát. Výborně popisuje stav výpadku paměti při zvýšené zapomnětlivosti. Uvedený příklad se může dotýkat podle autoanamnézy typickým ovlivněním synergií užívaných léků, antocholinenergetik, antihistaminik, léků na reflux nabo na léčenídepresí.. Zvláště stav distresu vede ke snížení koncentrace, častějšímu zapomínání a roztržitosti. Náznaky choroby nebo její průběh zde může ovlivňovat i vztah s jeho otcem a prostředím. Miniatura je vhodným námětem na román nebo novelu. 

Karle, ráda jsem se dozvěděla v minipovídce zase něco víc o tvém životě. O citech a mladistvé hudební rebelii. Dobře napsáno a čtivé, jako u tebe pokaždé.

My dívky jsme nemívaly takovou "volnost" a často ani možnost poslouchat zahraniční muziku /když pominu Vesjolije rebjata:-)/ a dodnes mě to mrzí, i když takový Schellinger taky nebyl marný:-).

Škoda, žes tehdy byl u Anny "až ten druhý".

Summary generated by AI: The text presents fragmented thoughts and observations that reflect on the human condition, exploring themes of suffering, loss, and the search for meaning. The initial stanzas evoke a historical narrative, hinting at the brutal colonial past, the destruction of indigenous cultures, and the lasting impact of such events. This is juxtaposed with present-day observations, revealing a world rife with pain and disillusionment. The speaker's encounter with a "Goddess" at the Tax Office, followed by another on the bus, highlights the absurdity of everyday life. The text then moves on to reflect on the desire for escape, the yearning for something beyond the mundane, and the ultimate futility of such pursuits. The closing lines portray a sense of resignation and the acceptance of a life marked by cycles of pain, loss, and the relentless march of time.

Summary generated by AI: The poem "Co si z toho bude asi pamatovat?" is a poignant reflection on the fleeting nature of childhood memories and the lasting impact of seemingly insignificant moments. It follows the journey of a father and son through the bustling, chaotic streets of Las Palmas, highlighting the child's innocence and inability to comprehend the complexity of the world around him. The speaker, observing his son's obliviousness, grapples with the question of what memories will endure in his child's mind, ultimately suggesting that the most profound moments are often the seemingly mundane ones: a shared breakfast, a trip to the beach, or a simple bedtime story. The poem paints a melancholic picture of the passage of time, suggesting that even as we age and fade away, it is these small, shared experiences that will truly outlast us.

Summary generated by AI: The source is an excerpt from a Czech poem titled "4 opice" which addresses the suffering of chimpanzees held captive in a zoo on Gran Canaria. The poem poignantly contrasts the beauty and serenity of the surrounding park with the stark reality of the animals' confinement. The author uses vivid imagery to portray the chimps' deplorable conditions, describing them as "utrápené" (afflicted) and "vyděděnci" (outcasts) due to the cruelty of humans. The poem culminates in a powerful self-accusation, highlighting the collective guilt of humanity for the exploitation of animals and other injustices throughout history. The poem's purpose is to confront the reader with their own complicity in these atrocities and provoke introspection on our shared responsibility for the suffering of others.

je otázka co je to člověk a co je Země, v oficiálních obrazech pro veřejnost je až příliš mnoho lží, když se lže v jedné oblasti, proč by tím nemohli být stiženy i další a dlouhodobě, že už se pomalu neví proč to tak je, ostatně je lidem snažší tvrdit, že toto je ta nejvyspělejší civilizace a že vývoj má vzestupnou křivku, než ukazovat už dětem sestupnou křivku vývoje, teorie o opicích a o samovybuchujícím vesmíru v lidech snadno vzbudí dojem, že oni jsou tím nejlepším článkem ve vývoji :)

došlo mi to nedávno Jani, že mezi mýtickými bohy a nějakými posledními obry je přímé měřítko, z pohledu člověka, který třeba bude žít 70 let je někdo, který je navíc i vysoký a bude třeba žít 700 let bude takovou optikou nazýván bohem a vem si jak žili třeba ti řečtí bohové, oni sami degenerovali až nezbyl nikdo z nich, respektive nikdo jejich vlastností a schopností, i když v lidech prostě další spirituální schopností spí, ne že nejsou vůbec :)

došlo k něčemu, kdy ve světě určitých forem proběhla docela rychlá miniaturizace živočišné i rostliné říše, ale nějaká vrstva lidí (a nějaké zbytky z fauny a flóry) - obrů tomu nepodlehli s ostatní vrstvou lidí, ale dokázali ještě nějakou dobu vzdorovat, ve všech mýtech se to ale třeba i polobohy jenom hemží, takže i oni byli odsouzeni k zániku, následně se proces miniaturizace zpomalil, ne že by se úplně zastavil, ale umím si představit, že určitý nějaký druh krize by to mohl znovu odstartovat ve velkém a život by vzal na sebe ještě menší formy, to už bychom se dostali rovnou někam mezi trpaslíky :D

Možno tá rozkošatenosť  je iba dôsledok trvalej ondulácie - nemal kedy chudák navštíviť nejaký lesný salón krásy.

Inak ja si dávam pozor na to, s kým a  o čom sa bavím. Naposledy so svojím murárom - montoval prístrešok na  drevo a na otázku ako dlho vydrží ten môj múr - bol na krivo. Bola odpoveď : "pätnásť rokov" a kým to dopovedal, múr bol na zemi mimochodom v absolútnej tichosti sa zosunul. 

Priblíženie vzdialených hôr sa mi páči.

je pravda že se to nepsalo zrovna nejlíp, jinak v každém dobrém příběhu je minimálně zmíňka o obrech, nebo tím daný příběh začíná, např. epos o Gilgamešovi, nebo severská Edda a já osobně se domnívám, že archeologům unikl na veřejnost přímý potomek obrů - nendrtálec, který nejenom že měl robustnější tělo, což by se dalo ještě vysvětlit nějakou obskurní teorií, ale měl i větší i větší mozkovnu než dnešní lidé, ale jinak už byl stižen miniaturizací, ačkoli stále nesl znaky svých předků.

oficiálně se pak tvrdí, že mozkovna současných lidí se několik tisíc let zmenšuje, tím je nepřímo řečeno, že potomky lidí nebyli žádné opice, nebo ne minimálně v té časové posloupnosti, která je přijata, ale je neustále aktualizována a předělávana, ale že to byli obři a ono zmenšení jiz proběhlo, ostatně ona miniaturizace je do očí bijící s tím co se nachází za vymřelé druhy a s tím co žije dnes

Báseň/úvaha/zamyšlení zcela dle mnou vymyšlené kategorie DRTIVÁ FILOZOFIE. Čím víc budeš takhle přemýšlet tím dříve tě rozdrtí. Tím ovšem nechci říct že by to bylo úplně špatně to ne. Ale jen tak čas od času si lehce postesknout - to je tak akorát. Jinak ne! A pak jak se řiká: Čeho je moc toho je příliš. To platí i pro samotu. Takže se mnou...! S Mírou... :D

Mně to zas tak moc středověk nepřipomíná. Spíš doby nedávno minulé. Věřil jsem že chodí klekánice. Teta nás jí o prázdninách strašila a my ji postrašeně vyhlíželi. Nedovolili jsme si po tmě už někam chodit a spořádaně se vraceli domů, když chodila. Něco to mělo do sebe. 

Báseň přesvědčivá. Středověkem jsi mi připomněla film Úsvit a to byl opravdu středověk - hrůza.

Zajímavá povídka, vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout, dokud jsem nedočetla. Ze začátku jsem si říkala, to bude nějaká chyba, napsat, že hlavní hrdinka má "uklidňující, úzkostlivou náladu", vždyť si to protiřečí. Jak by úzkost mohla uklidňovat? Ale jak jsem pokračovala ve čtení, pochopila jsem, že to je schválně, že právě tohle je podstata popisované duševní poruchy: libovat si ve smutku, stresu a bolesti. Je to napsané velmi zručně, elegantně, "vypsanou rukou", opravdu radost číst. Nemám vzdělání v oblasti psychiatrie, takže neposoudím, nakolik je ten popis prožívání hrdinky realistický, ale jako čtenářka jí prostě věřím každé slovo. Vždycky kě potěší, když mi literatura ukáže něco pro mě nového, nějaký nečekaný úhel pohledu, a tohle je přesně ten případ. Jako soucítící lidi jsme prostě zvyklí, že když se někdo trápí, je třeba mu pomoct. Jaká nová myšlenka, že mohou být lidé, kteří si ve svém utrpení naopak libují a o pomoc nestojí! Opravdu zvláštní představa. Jen si říkám, že to musí být kruté pro lidi, kteří dotyčného mají rádi, tedy třeba rodiče, neumím si to ani představit. Nebo někdo, kdo se do takové osoby zamiluje. Každopádně díky za zajímavou povídku, ráda jsem četla. 

Tak to je pecka. Docela mě tahle obžaloba sejmula. Až jsem se zastyděl že jsem chlap. Věřím tomu, že tímhle sebeklamem je postižených víc mužů než žen. Současná doba tomu napomáhá. Docela by mě zajímala nějaká statistika. Smysl pro rodinu je nade všechno zlato. Něco by proto měla společnost udělat, ale nevím co. Formou výuky. Rodinné školy..., existuje něco podobného? Pro holky i pro kluky? Rodina v týhle zběsilý době nemůže stačit a církev ztratila sílu... Zasílám velký tip.

Povídka to dle mně není. Spíš sáhodlouhé hodnocení sebe sama a své generace nebo tak něco. Myslím že přílišné očekávání není zdravé. Nečekej uznání a dočkáš se ho, to je lepší. 

Nijak se mi to nelíbí. Nechytlo mě to. Způsob psaní není nijak přitažlivý. Na to co bylo v obsahu vyřknuté, je to příliš a zbytečně dlouhé.

Janino, ani mně se nelíbí představa, že počítače hodnotí literární díla. To ale není tento případ. Tady formou soutěže hledá nakladatel autora, jehož vydáním by neprodělal. Jako pomocné kriterium používá potenciální slovní zásobu adeptů. A tu lze těžko odhadnout jinak, než prostřednictvím počítače. Ani první odhady tohoto druhu, které se objevily, tuším, v šedesátých letech, nebyly výsledkem počítání na prstech. Drahý čas tehdejších počítačů byl pravděpodobně obětován zjištění slovní zásoby jednotlivých jazyků. Jeho součástí byla i slovní zásoba předních literátů. Největší měl Shakespeare. Nevím už kolik slov to bylo, myslím, že kolem 30 000. Později jej vystřídal Puškin, který, pokud vím, vládne dodnes. Kdyby se pořadí hodnotilo podle dosažených procent z celkové zásoby toho kterého jazyka,  pohybují se u nejlepších kolem 10, je pravděpodobné, že by na jednom z čelných míst byl Karel Čapek.

Jiná věc je zkoumání a posuzování jednotlivých složek literárních děl, které podle některých vzdělaneckých vrstev vede k oddělení zrna od plev, pravdivosti od keců. Z toho mám opravdu strach. Z podobného soudku jsou tzv. "objektivní" digitalizované konkursy, které mohou potlačením schopností části populace ovlivnit její životy.Jedná se o příklady těch, kteří konkurzy sotva prošli a pak napsali nejlepší práce v dějinách jednotlivých vysokých škol.

Počítač vyhodnotí potenciál tvůrců z hlediska slovní zásoby, neřeší však, ve které kulturní vrstvě autor tvoří. Otázka kulturních vrstev se v moderní době objevila v souvislosti s překvapivě ráným nástupem postmodernismu v nejtěžkopádnějším umění, architektuře, který vidíme koncem šedesátých let. Ve skutečnosti to byla právě architektura, ve které se ve dvacátém století nejvíce rozevřely nůžky mezi starým a novým vysokým slohem. Rozevřely se tak, že vyvolaly požadavek na nalezení společných znaků, podle kterých by mohly být nové výtvarně jednodušší stavby porovnávány se staršími. ( Viz např. Bruno Zevi Jak se dívat na architekturu). Zároveň se drtivá většina zakázek vysokého umění netýkala. Ze stejných důvodů je nesmyslné domnění, že se v soutěži porovnávala Gora s Karlem Čapkem. Porovnávala se pouze míra jejího talentu z jazykového hlediska. Tím spíše, že Čapkovo dílo je dovršeno, zatímco Gora teprve začíná. Neporovnávaly se ale společenské vrstvy, do kterých se narodili, přístup ke vzdělání, životní podmínky, podminky ke tvorbě atd. Na první pohled je možné předpovědět, že i kdyby Gora napsala v budoucnu stejně rozsáhlé dílo jako Čapek, určitě by patřilo do jiné kulturní vrstvy. Podle sociologické teorie, která provázela vznik postmoderní architektury, je těchto vrstev několik a v každé vrstvě vznikají vynikající díla. V rámci vysokého slohu jistě nebude soupeřem Sv. Víta dřevěný kostelík. Ale nikdo nepopře jeho a pro jeho vrstvu charakteristické kvality. Do Čech, zdá se, podobné vnímání zatím nedorazilo.

02. verze prvého titulku:  „Vojáci, abychom věděli, proč vůbec bojujeme...!!  Světové veřejné mínění lživě tvrdí, že jsme bezdůvodně napadli mnohem menší sousedící zemi... . To je samozřejmě veliký nesmysl…!! My přeci máme důvod…!! Naším důvodem je naše touha obyvatele sousedící země zotročit, ..., a přisvojit si jejich zem, zdroje a  majetek..!! A poturčit jejich děti, a děti jejich dětí, aby se naše děti – a děti jejich dětí - jednou měly lépe… .“

Umbratica - je rozdiel rýpať storočia a masakrovať to niekoľko rokov. No možno sa mýlim a  statici na to majú iní názor. /Ak sú aspoň dvaja, tak sa určite nezhodnú, preto bez ypsilonu/.

Časť podhradia vystavali Rimania a  dodnes  sa z ich tehál veselo stavia ďalej. Akurát, keby u nás bolo Koloesum, tak neprežije tak dlho, rozobrali by  sme ho už o chvíľu.

Narodila som sa v podhradí.

Podle mne je Neruda skrytě obsažen spíš v rytmu. Byl to průkopník jambu v době, kdy vládl spíš trochej. (Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí...) Co se slov a slovosledů týče, Neruda už přecejen tak nějak "stojí opodál".

Já bych byla někdy ráda, kdyby moje básničky zněly spíš jako lidové písničky. Neruda byl přeceje, aspoň čas od času, intelektuál.

perfektní atmosféra podzimu v první a ještě lepší popis zmaru v té druhé. Míval jsem dům v lesích kousíček od hranic v Českém lese, na místě kde dřív bývala obrovská vesnice, 350 domů, tři hospody, veliké. Já tam jen tu a tam našel osekaný kámen v mechu nebo v křovisku rostoucí karafiátky...

Dnes žiju v Českém středohoří, ve vsi, kde do konce války nežil jediný Čech. Opustili to Němci, přišli osídlovači, žili tu nějakou dobu, po nich zůstaly ruiny domů, které si ti, co zůstali, pomalu rozebrali. Náš dům, který býval nejmenší ve vsi, je dnes největší. Pomalu to tu začalo zarůstat hložím a šípky, jak píšeš, ale najednou se to otočilo, přitáhl první z města, který na staré stodole postavil šedivou kostku, po něm další, kteý útulný běloučký domek po strýci proměnil v zelenkavý hnus s plechovou střechou a okolní trávník na betonový plac, obezděný kameným Bezdězem...do vesnice se nastěhovali zbohatlíci z nedalekého města a svou mentalitou sídlištních krys to mění k nepoznání. Každý má tři auta a dvě motorky, místo klidného zátiší pod kaštanem postavili dětské hřiště s atrakcemi, na které se sjíždějí i z okolních vsí, takže je tu provoz jako v Praze, křik a řev vlastně neustále.

Stýská se mi po těch klidných časech, kdy vsí voněla kravská mrva a šuměl les

Benetko,

tahle básnička má reálný základ. Jen pár kilometrů od místa, kde bydlím, jsou tzv. "paseky", kde bydleli ještě nedávno ne zrovna bohatí soukromí zemědělci "pasekáři", kteří hospodařili na svém ještě i za socialismu. Jejich políčka byla ale kamenitá a málo úrodná a tak o ně JZD nestálo. Mladší generace "pasekářů" se vystěhovala do města a když stará generace vymřela, chalupy se rozpadly... Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. V básni jsem jen udělala z několika chalup rozesetých po stráních dědinu. Dědina to nebyla, byly to spíš samoty.

Abakusko,

pod Pražským hradem se "rýpalo" celá staletí a tak pod současným hradem je v suterénu ten pradávný nejstarší hrad v různých vývojových fázích od konce 9. století. Pod Bratislavským hradem jsou ale ještě starší vývojové stavební fáze z doby Velké Moravy. Kdyby Velká Morava nezanikla díky našim bratrům Maďarům, byli bychom dnes krajané. Žádné Česko, žádné Slovensko, jen a jen Morava!

V Česku má Bratislavský hrad tu smůlu, že si ho spousta Čechů plete s Děvínem. Myslí si, že Bratislavský hrad a Děvín je to samé...

Himbajs, to je dílo! Setkávám se s tebou poprvé a jsem nadšen. To je tak dokonale živé, až mrazí. Kdo něco podobného nezažil, neporozumí. Vybroušený styl, přímá řeč, vyjádřené pocity, náhled prostředí i vztah k dětem, naprosto vzrušující i když se snahou o hranou samozřejmost. Na přečtení tvých prací se rád podívám. 

Vím že si autor rád hraje se slovy, tady to není jinak. Hraní by se možná ještě zdvojnásobilo kyby bylo slyšt hrát vzdálenou melodii. Trochu mě vyrušil ten utopenej sládek. Ještě že to nebyl cikán, ten se utopil snad v každém pivovaru... Pak jsem si všimnul, že se neutopil, nýbrž že se teprve topí, což se mi naopak líbí. Líbí se mi i ten závěr, takže počteníčko.

záleží z jakého úhlu se na to díváš Mariane, slabí se krčí tam kde silní znovu a znovu z bahna povstávají, jen ti co mají vize přežijí, budou dominovat a chlubit se vítězstvím :D

co je svět světem vždy to tak bylo a vždy to tak bude, že ti co se sjednotili vydrželi mnoho a pokud prohrajeme v tomto životě, setkáme se v tom příštím, tak je to zařízené ;)

V Alzheimrovi je posledné čo bledne sú spomienky na detstvo.

Ja blednem tak maximálne závisťou.

Prvú triedu si nepamätám, vystriedala som tri školy a najmä si pamätám psa Jasana, ktorý ma od radosti väčšinou zvalil na zem. A usilovne som ničila hroty plniacich pier, takže mi rodičia museli poslať ďalšie a  ďalšie.

Prastrýček hral v londýnskom orchestri počas vojny /moje legionárske okienko, ale mám po ňom publikáciu o českoslovenkých vojakoch/. 

Pane Voříšku,

děkuji za pochvalu, ale myslím si, že i ty ostatní verše jsou normální, obsahem i formou patří k sobě a dotváří smysl básničky. Styl takto záměrně psané celkové prorýmovanosti básně si žádá i svá určitá jazyková specifika. To, co jste o ní napsal, že jen dva verše jsou normální, z čehož vyznívá, že ostatní normální nejsou, mi nepřijde jako objektivnější hodnocení. Poezie si právě vyhrává (jak sám dobře víte) s různými obrazy i odchylkami od prozaické mluvy. 

jinak máš pravdu, můžu psát třeba na Facebooku, ale to vyžaduje jednak úsilí naverbovat duše od Asie až po Ameriku a pak s nima vstávat, jak putuje slunce z Japonska do Evropy a končí v Americe, většinu pak stejně psaní nezajímá a jednak je pak třeba tvořit zajímavý, umělecký a pestrý program vlastní stránky, minulý rok jsem to zkoušel, docela to fungovalo, ale žralo mi to tak čas, že jsem nedělal nic jinýho, než že jsem odpovídal na desítky komentářů, který jsem si musel nejen nechat přeložit, ale každý kontrolovat ručně zda to dává taky nějaký smysl, takže jsem raději tady, kde mám pár čtenářů, ale jednak nemusím nic překládat a nemusím tady vysedávat 15 hodin denně, když nechci ;)

nevím, nevím Mariane, k té naší kotlince se sbíhá několik událostí najednou a je otázkou v jaký že to provaz se jednotlivá vlákna spletou, výsledný obraz nemusí být až tak strašný, ale některé výhledy jsou děsivé, pokud na ně dojde. co je ale vidět, že hodně lidí, kteří mají zlé úmysly, nebo jednají ve zlém úmyslu jsou financováni ze zahraničí, nebo a to se děje už 35 let jsou pouštěny domácí majetky buď prodejem do zahraničí, nebo se nechají ze zahraničí spravovat

jedině se složit na programátora a mít svůj nový Písmák, ovšem to by zahrnovalo jaksi i povinnost se o web nejen starat po stránce prostředí, ale i lidské a motivovat lidi k tomu, aby tam nejen chodili, ale i zůstávali s čímž má Písmák problémy odjakživa, viz založení Totemu a Litery, nebo jak se to jmenovalo, ve výsledku se zakládá jeden literární web za druhým, ale většina z nich upadá, nebo už neexistuje, protože nebyli schopni dodat přidanou hodnotu proč trávit na daném webu čas i mimo vlastní psaní a tím se neuzavřít na strikně malou skupinu lidí (doslova jakýkoli web zaměřený třeba na anime má víc členů, než všechny literární weby dohromady), kteří jsou aspoň ochotni číst druhé - s čímž opět zápasí každý literární web, neboť je zvykem že nový člen něco napíše a očekává zájem o své texty, aniž by sám četl jiné, není to pravidlem ale na vymírajícím webu prostě tahle vazba se nedá očekávat.

Abakusko,

mně se Grassalkovichův palác, v němž teď sídlí slovenští prezidenti a prezidentky, jako stavba vždycky líbil. Je to takový příjemný rokokový letohrádek. Pro prezidenta to možná stačí, ale pro krále by to bylo málo. Tu budovu nechal postavit (pouhý) gróf (česky hrabě), což by pro českého prezidenta asi bylo málo. Český prezident potřebuje největší královský palác na světě. S tím českým palácem, Pražským hradem, je to ale podobné jako s rakouskou Vídní. Tělo(velké království, respektive císařství) už neexistuje, zůstala jen hlava. 

vesuvanko,

ty sonetky z roku 2011 jsou už smazané. Píšu pro čtenáře a to, co lidé číst nechtějí, co dostane jen málo tipů, průběžně mažu. Další básničky z roku 2011 ale zveřejním ve čtvrtek. Probírám se starými dílky, které mám v počítači, a často si říkám, že před lety jsem psala líp, než píšu teď. Zajímá mě, jestli se čtenářům budou líbit víc nové věci, než ty staré... Zatím to vypadá, že nové nad starým vítězí.

Naša hlava štátu sídli v bývylom pionierskom paláci a  ešte v bývalejšom tissovom paláci.

Toto je z wiki - ale rozkosšné - skrátene - hral tu Haydn, potom sem dali na pamiatku toho, že tu hral tabuľku, a teraz je tabuľka preč, Haydn asi tiež a tabuľka je v pamiatkovom fonde, namiesto toho aby v kľude  visela. Tu by  to mal ťažké aj Jánošík. Nafasoval by  číslo a  šiel by visieť medzi zvyšný inventár.

V paláci koncertoval aj hudobný skladateľ Joseph Haydn. Na túto skutočnosť upozorňovala pamätná tabuľa od Jozefa Kostku, ktorá bola osadená na západnej stene paláca v roku 1959.^[7] Tabuľa je zapísaná v ústrednom zozname pamiatkového fondu pod číslom 32/3 a v súčasnosti sa nachádza v depozite Múzea mesta Bratislava.^[8]

Já jsem taky monarchistka. Čert napískal Masarykovi, aby se přiklonil k republice, ačkoliv původně zvažoval obnovení království. My Češi jsme tak jako tak skrytí monarchisté a proto náš prezident sídlí na královském hradě. Pokud se ale Slovenka týče, tak kdyby se obnovila monarchie tam, byly by z vás opět jen "Horní Uhry" a vládl by vám uherský, nebo třeba česko - uherský král jako byl Zikmund Lucemburský, který je ale u vás, pokud si dobře vzpomínám, docela oblíben, zatímco u nás je považován za "šelmu ryšavou".

Abakusko,

s tím rodem je to v češtině u sršně poněkud zvláštní. Ano - spisovně je sršeň rodu ženského: ta sršeň. Hovorově se ale říká zásadně ten sršeň nebo ten sršáň. V češtině existuje i docela časté příjmení pan Sršeň a to je samozřejmě taky mužského rodu.

Co se chování týče, pak u sršňů lze pozorovat mnohé zvláštnosti. Daleko od hnízda nejsou útoční, ale k jejich hnízdu není radno se přibližovat příliš blízko. Ve vletovém otvoru je nastráži stále několik hlídačů. Ti, když zmerčí nepřítele, dají bzučením echo všem v hnízdě: pozor - nepřítel! Hrr na něj! A v hnízdě může být i 5 000 obyvatel. A pozor: sršni nikdy nespí. Létají i v noci narozdíl od včel, vos, čmeláků a jiných blanokřídlých.

vesuvanko,

díky. Minulý týden jsem tady měla sonetky z roku 2011 inspirované Janem Zábranou. Taky v nich hrála hlavní roli železnice, ale nikomu se ty básničky nelíbily.

Zajímalo mě, jestli a jak by mě Zábrana inspiroval i dnes a tak jsem si půjčila jinou jeho knihu(respektive spíše knihu o něm): "Jistota nejhoršího". K svému úžasu jsem zjistila, že J.Z. ještě v osmdesátých letech psal alexandrínem - a zase o nadráží. Nechala jsem se inspirovat první slokou z jeho Monotónní básně II:

To je ta stanice, kde nikdo nepřisedá,

kde v létě zvoní mráz a v zimě bzučí hmyz.

Ticho tam postává,jak němý nápověda,

to je ta stanice, kde nikdo nepřisedá,

kde listí na stromech žloutne jak rukopis.

Mám ráda křesťany, kteří pomáhají anonymně, třeba dávají anonymně peníze postiženým povodněmi. V jejich případě ale vlastně anonymní nemůže být nic, protože "Pán na nebesích všechno vidí"... Křesťan, ale ani buddhista nemohou konat dobro, aniž to eventuálně vnímali jako snahu získat určité zásluhy. Skutečně anonymní dobro může konat pouze materialista. Ten se má! 

Benetko,

v devadesátkách se na ulici velkých měst objevili skořápkáři odněkud z východu a pak i ti čeští. Na internetu jsem kdysi narazila na video, kde cvičená kočka vždy spolehlivě poznala, pod kterou skořápkou se kulička nachází, patrně prý díky vynikajícímu sluchu. Kdo by měl tehdy, v devadesátkách, takovou kočku s sebou, mohl být milionářem i bez kuppónové privatizace.

Je až neuvěřitelné, jak se někteří komentující dostanou od ocenění, které někdo získá, protože dělá s vášní a láskou to, co jej/jí baví na amatérském servru, až k Adolfu Hitlerovi, nebo k aktuální situaci palestinských civilistů, potažmo úpadku společnosti jako takové. Jaký cíl, nebo záměr mají tyto komentáře plné zášti a zloby? Má Gora, nebo Safián, nebo kdokoli jiný všeho nechat a odjezd na Blizký východ zachraňovat civilisty? Máme hromadně začít nakupovat v antikvariátu? Nebo jsou stádní ti, kteří nechtějí pochopit jejich vidění světa? Fakt to myslíte vážně jako reakci na něčí ocenění, nebo se takto jen snažíte léčit si své komplexy? Sorry, jako, nemusí se vám líbit co kdo a jak píše a klidně můžete i napsat, že s oceněním nesouhlasíte, ale takto se vymezovat mi přijde naprosto mimo mísu.

Je symptomatické, že dílo člověka píšícího unylé, mundánní texty bez špetky originality poplatné stádnímu vkusu nakonec oslaví robotická analýza. Srovnávat Goru s Čapkem mi připadá jako opravdu velmi špatný vtip. 

Ale psychologie zná dobře rizika a charakter stádního myšlení - lidé se navzájem oslavují a gratulují si, i když není důvod, protože nechtějí vystoupit z davu a nechtějí se stát "kverulanty", na které by dopadl stádní hněv. 

Cestou domů vídávám knihy ve velké papírové krabici před výlohou za korunu - nikdo je nekoupí ani za tuto symbolickou částu, nikdo se nenamáhá je ani ukrást. Teď, jak se zdá, tam přibude další. Nikdo si toho nevšimne. Svět se bude točit dál, naše společnost bude dál podporovat genocidu palestinských civilistů, zatímco naši "autoři" se budou dál nimrat v národních bolístkách typu "trauma" z roku 68, nebo dojemné příběhy babičky Klopršňákové, které v uprostřed zimy jejího života mrholí na plešatou hlavu. Nezapomeňme se za "odvážná" ztvárnění takto "hlubokých" témat navzájem dokola odměňovat, jako začarovaný orloj dementního řezbáře loutek. 

Na prameni žába trůní,

dme se pýchou, uklání.

Lesní mlhou mocně duní

sykofantů kvákání.

Pole uschlo, i les chřadne,

žízní léta celý kraj.

Namluvme si - je to správně,

lide tancuj, hudbo hraj!

Při oslavách průměrnosti

opijme se pod obraz,

snadno nabyl této "ctnosti"

bez námahy každý z nás. 

Teorii bych sem netahala, většinou se spoléhám na "cit", jestli je rytmus pravidelný (třeba jako v písni) nebo škobrtá. Někdo je na to vnímavější a někdo ne. Určitě nechci vnucovat nějaké poučky. Jo a ten kontrast v závěru je na druhé, třetí přečtení nakonec zajímavý, proč by básník nemêl čtenáře překvapit, že? Aspoň mu sladce neusne... ;)

Vždycky se ráda začtu do pěkných vázaných veršů. Tyhle se povedly, plynou lahodně, snad jen v závěru 2. sloky bych v zájmu metra doporučila změnit slovosled na "smrt mantinely vymezí". A hned následující verš by rovněž rytmicky vyšel líp jako "Vzpomínám taky na skřivánky". Ale to jsou samozřejmě jen drobnosti nabídnuté k tvé úvaze. Obsahově se mi ta básnička moc líbí, taky mám už hodně vzpomínek ;) Závěr mi přijde vzhledem k poklidné nostalgii celku možná až příliš dramatický... slyším tam Kryla, který nečekaně vystřídal Sládka...

Janino, pro mě to bylo velké překvapení - s analýzou textu jsem se dosud nesetkala. Hodnocení analyzéru má speciální jazyková kritéria, vydá souhrn faktů, která byla rozborem získána. I to je myslím pro autora docela zajímavé, alespoň já jsem tam hned řekla, že tato stránka soutěže mě zaujala nejvíc. Na hodnocení dalších aspektů všech přihlášených děl tam mají autory/spisovatele, kteří si všímají děl z "lidského + literárního" hlediska.  Ten analyzér je bonus. Zajímavost.

Vítej na Písmáku.

Tvé verše jsou spíš vázané, ne volné, a nejspíš psané začátečníkem - každý básník nějak začíná. Určitě bych některé sloky vynechala, takové, v nichž se opakuješ, které nepřinášejí mnoho poeticky zajímavého nebo například zdařilou metaforu. Snad nejvíc mě zaujalo optimistické (jen z ostra bych napsala dohromady - zostra):

S nadějí, co ve mně rostla,

do neznáma šla jsem z ostra.

Do začátku posílám tip.

A kouzelná víla netuší, protože ani víly nevědí všechno, že ten obyčejný muž, co mlaská u snídaně a kouká do novin, je ve skutečnosti přestrojený Superman, který se zrovna chystá na další bitvu se zlem, celý den bude opět zachraňovat svět, město, dům i tu svou vílu. Nesmí se prozradit, i když je z toho občas nešťastný. Ale vždyť jsem to tak chtěl, říká si, chtěl jsem žít jako obyčejný chlap, co má obyčejnou hodnou ženu... ;)

Norsko, ptáš se, proč to tipujeme, tak já teda jednak proto, že úspěch autora/autorky z Písmáku mě vždycky potěší, ale taky jsem tip dala Safiánovu textu. Zdá se mi ohromně zajímavé, jak to Safián napsal, ty okolnosti soutěže, způsob hodnocení. Ani jsem nevěděla, že existuje takový software, co ti spočítá slovní zásobu. Akorát že ono nejde jen o to, kolik barviček máš v sadě pastelek, ale co s nimi nakreslíš. Vážně má literaturu hodnotit počítač? Doufala jsem, že se tady o tom třeba bude trochu diskutovat. Ale možná jsem jediná, koho to zarazilo...

Safiáne, díky za oznámení... 

Až vytvoří redakce p. Pešauta na knihu odkaz, vložím jej sem... zatím mi přišel minulý týden určený počet autorských výtisků (pod názvem Povídky z cyklu Pán prasat) domů. Byla to soutěž, jak psal Safián, s hodnocením ve dvou kategoriích - dvěma literáty a také analyzérem textu. Zúčastnilo se celkem asi 63 autorů - novel nebo sbírek s povídkami.

Děkuji Safiánovi a Rhodesii, že mne na vyhlášení doprovodili. Bez nich bych v Praze byla ztracená.

Ve sbírce jsou povídky starší i novější, určitě mnohé z nich znáte. O existenci soutěže jsem se náhodně dozvěděla na Písmáku od Edvina, výherce loňského kola.

Jsem tady jako autorka právě devět let, předtím jsem 35 roků nepsala, krom pár básniček v šupleti a jedné povídky - z nudy - v lázních... Mnoho autorů zde mi od začátku pomáhalo radou, povzbuzením, ale i tím, že mi věřili víc než jsem si věřila sama - a podělili se s názory, i když někdy dost nelítostnými:-). Jiří Hort mi výrazně pomohl nejen v poezii a korekturami sb. Po fasádě domu..., Safián, který krom, pro mne nesmírně cenných rozborů poezie ve svých komentářích pozval do Třebíče k vystupování před lidmi - recitaci a soutěžím - Nobelově ceně Aloise Marhoula. Můra a skupina v čele se snake_01 mě přijala, vzala "do učení", Janina6, Karpatský knihomol, SantiE, Lakrov, s nímž jsme zakládali novou redakci prózy ... atkij, K3, Kolobajda, Kočkodan, Aleš, 8Hanka, Lyryk, Miroslawek, gabi, agáta5, Nami, Evženie, Čudla, Alegna, bixley, Radovan, Zajíc, Biskup, dievča... a redaktoři bývalí i současní, další přátelé jako Zbora, Kandelábr, Movsar, dajakbol, egil, Darmo-šlap, Um byli zas vzorem svojí tvorbou. Nedá se vyjmenovat všechny autory, jež tu čtu - na mnohé jsem určitě nevzpomněla, s omluvou! A snad nevadí, že jsem zde zmínila, čím pro mě Písmák byl/je... a díky komu především.

Přeji všem "začínajícím autorům" jakéhokoli věku podobné prostředí Písmáku, jaké jsem zde ještě mohla zažít, aby na této platformě nacházeli inspiraci a zpětnou vazbu. 

Díky za vaše reakce na novou knihu.

Stále je to zajímavé čtení. Napadá mě sice spousta "ale"... dá se však předpokládat, že některé nejasnosti dostanou smysl časem. Jako třeba, jak je možné, že ta Pravomoc, která všechny řídí, podle vypravěče "neví", že Boleslav Larianovi portrét předal. Vždyť přece právě kvůli tomu, že to udělal, byl popraven, ne? Napadají mě další otázky, ale raději si počkám na pokračování.

Díky, Safiáne, že jsi nás seznámil s tímhle Ireniným úspěchem. Její básně i povídky čtu od doby, co přišla na Písmák, a tuším, že ještě předtím jsem se s nimi setkávala i na jiném webu. Podle mého mínění se jako autorka neustále zlepšuje, navíc obdivuju její neutuchající aktivitu, s jakou se kulturních akcí nejen zúčastňuje, ale na mnohých spolupracuje, organizuje. Úspěchy z poslední doby, o kterých vím, jsou určitě zasloužené. 

Trochu mě mrazí z té představy, jak literární dílo posuzuje počítač, to jsme se dočkali věcí, že? ;) Ale tohle století je samé překvapení. 

Kdyby tam jela armáda, byla bych ráda. V Krnově byli žáci policejní akademie. Možná za to může nedobrý zvyk v komunikaci, kdy se očekává hysterické jednání, promluva s patosem v hlase nebo alespoň nějaké přehánění, aby bylo uvěřitelné, že člověk něco potřebuje. Moje babička bydlela v Jindřichově ve Slezku a měla vždy velké potíže, aby přijel opravář. Pak se snažila všechno pokud možno opravovat sama a dopředu si schovávala různé součástky, kdyby se k něčemu hodily. Člověk pak získá až moc velkou hrdost na svou samostatnost. Když se kdysi přidělovali pomůcky školám, dělalo se to tak, že se jim dala vždy polovina toho, o co si řekli. Je to na hlavu, ale bylo to tak. Někdo na to přišel, pak to někteří věděli a žádali o dvojnásobné množství, aby dostali to, co potřebovali. A dostali. Je to strašné, ale někteří jsou zvyklí na takový způsob komunikace.

Za prostor k zamyšlení tip.

Myslím, že dobře postavený příběh a dobře napsané postavy unesou prvky fantastična. Autor se však musí ve svém vlastním světě dobře vyznat, aby neporušoval zákony a zákonitosti tohoto svého fantazijního světa... 

V literatuře dávám přednost jiným žánrům, ale na dobré sci-fi v podobě filmu či seriálu se vždy rád podívám. 

húpacieho koňa som nemala, len húpacieho kohúta...záblesk spomienky na prvé húpanie - strach, že sa rozhúpem príliš silno a prevrátim sa...teraz sa hojdám v kresle a neďaleká stena za mnou to istí:)

U nás rieka nebola tak blízko, dedina v brehu,  pod ňou tiekol Váh a medzi nimi železnica...tá je už minulosťou, nový most cez rieku a tunely dedinu obišli. Nič už nie je ako predtým...rodičia zomreli, dom predaný a prestavaný na nepoznanie, rovnako záhrada už nie je plná ovocných stromov a orech, pýcha dvora, tiež už nie je...paradoxne, aspoň pohľad na ne tak nebolí...

...držet se reality...

To si naprosto protiřečíš. Realita je jedna věc a fantazie druhá. I když on k tomu ten název úplně svádí. Vědecko-fantastický. Což takhle dát si špenát? Dobře tak ne. Špenátek každý nemusí ale... Což takhle vypustit to první slůvko? Prostě vykašlat se (teda ne zcela) na vědecké ale soustředit se na to fantastické. Co? Proč si nepopustit uzdu fantazie když to jde! Ne?

Ale nechci tu sáhodlouze plácat. Nemám to rád. Jenom bych třeba připomenul romány Julese Verna. To jak mu řikali že to jsou nesmysly a tak. A nakonec vlastně ani nebyly že? 

A pod pojmem UMĚNÍ si stejně každý představí co chce... ;)

Honzo Aene, teď jsem volal Davidovi, který ten večer pořádá a moderuje, já jsem tam jen jako host, říkal mi, že čtou pouze pozvaní, můžu ev.nějakou tvou báseň přečíst jedině já sám.  Sorry, až budu mít zase vlastní večer asi na jaře,  rád tě pozvu a dám ti prostor. Ale máš-li chuť,  přijď se podívat, rád tě uvixím a poznám víc

nechápem, prečo tam nemôže na pomoc nastúpiť armáda... veľa šikovných chlapov, techniky, ktorá by bola konečne zmysluplne využitá. Je mi hrozne ľúto, čo sa udialo na Morave aj u nás napr. v Devíne. Politikom neverím, prišli sa ukázať, urobili sa fotky, reportáž a...čo viac ukázali? Odtieklo niečo z ich súkromných účtov na pomoc? Vyhrnuli si rukávy a pomohli naložiť aspoň jedno nákladné auto? Len plno kecov a čo teraz... je mi z toho smutno... 

Jarmilo, je to skvělý, ale dost bezútěšný dokument. Hasiči ze všech sil pracovali a pracují, lidé dávají po povodních psychicky dohromady a vysoušejí své vyklizené domovy, ale je to běh na dlouhou trať. Díky za důležitý příspěvek, snadno se na všechny strasti zapomíná, když v tom člověk přímo nežije. Zdá se mi, že se na lidstvo žene víc pohrom, než si dokázali ještě nedávno představit.

8hanka - díky za slova. Já byla děvče po 3 chlapcích, o dost starších než já. Takže maminka si užívala vymodlené holčičky a panenky k tomu neoddělitelně patřily. Už hodně v dospělosti, když jsem háčkovala hračky vnoučatům, jsem si uvědomila, že jsem měla v dětství dostatek hraček... ale klasický medvídek, který nechyběl ve spoustě dětských postýlek, v té mé nebyl. Nikdy mi nescházel, nikdy jsem si to tak neuvědomovala. Ale najednou jsem si řekla, že tuhle absenci v dětství musím nějak kompenzovat. A tak jsem si na prahu padesátky uháčkovala metrového medvěda Richarda. Někdy jsme vážně jako malé děti :)

8hanka - kdo jsem? Jsem obyčejná žena kterých potkáváš každý den spoustu. Na ulici, v obchodech... v práci... Nejsem ničím výjimečná a ničím se neliším od ostatních "běžných" lidí. Pokud bys mne potkala, ničím tě nezaujmu. Věř mi :) A děkuji za tvoje slova, která jsou milá a která hřejí.....

gabi tá istá - děkuji za přečtení a těší mne, že se moje práce líbí :)

Rozumiem...mala som určité bloky a ešte aj mám, o niečom hovoriť nechcem, nedokážem, neviem...obdivujem tých, čo to vedia a zaujímavo, vtiahnu ostatných do svojich príbehov, "zatrasú", prebudia v nich niečo zabudnuté, skryté...komentáre sú rozhovory v písmenkách, casto velmi zaujímavé...je tu zopár autorov, kvoli ktorým sa oplatí čítať...obohacuju ...

Dadadik, pribehy zo zivota mám najradsej...čím sme starší, tým ich je viac...podeliť sa s nimi nepovažujem za odhaĺovanie...minulosť, spomienky, je to za nami...v čase mojej mladosti bola dva roky  povinná vojenská služba, mnohí chlapci to niesli veĺmi ťažko, niektorí sa dokonca pokúsili o samovraždu...nezmyselný dril, šikana...vojakom by mal byť len ten, kto nim byť chce...a moja scifi túžba - keby nechcel nikto, nebolo by zbraní a vojen...

K prvej časti: ...mnou  už asi bolo všetko povedané....( a pak...si dáme Deli ...slogan spred niekoľkých rokov)

K druhej časti: 

vyvolal si vo mne spomienku na roky sedemdesiate a moje cesty rýchlikom do Prahy. NIekoľko ráz som cestovala  vlakmi plnými chlapcov idúcich do kasární... raz si ku mne do kupé sadol budúci vojak s kamošom, ktorý ho odprevádzal. Chlapec neskutočne smutný, slzy v očiach...kamoš mi pošepkal - potrebuje objatie a bozk, aspoň  na chvíľu cítiť blízkosť niekoho v tej hroznej beznádeji dvoch rokov...a tak som ho objala a ...cítila chvenie a trasúce sa pery na mojich...hoci som mala len 20 rokov, cítila som sa ako mama, ktorá dodáva silu dieťaťu...

... :).

Jo, Alice; neví se, jak lovci mamutů lovili. - Jisté je jen to, že si vedli asi dost  úspěšně, když se v některých lokalitách našly pozůstatky až stovek zvířat (důkaz lidské vynalézavosti - byli to vlastně už lidé současného typu, psal jsem o tom i zde opakovaně).

Zajímavostí ovšem také  je, že v dobách ledových vytvořili tehdejší lidé mnohá umělecká díla (včetně třeba naší podpálavské tzv. Věstonické venuše), zajímavé kamenné nástroje, apod., zatímco v dobách pozdějších - teplejších, a celkově pohodlnějších už jen nějaké řezby do mamutích, či koňských klů a kostí; schopnost vypalovat sošky - a pravděpodobně i nádoby - jakoby lidstvo na tisíce let zase ztratilo...)(zmenšil se údajně i počet jedinců v tlupě - z průměrných šedesáti na cca třicet, jelikož pro lov menších zvířat už nebylo třeba větší koordinace - a tím se zmenšil i počet sociálních vztahů průměrného človka...).

To se prostě už dlouho ví - v dobách lehčí obživy člověk zleniví...).

ale Jani, Martin je přece bývalý ministr zdravotnictví Martin Holcát z let 2013-14 z vlády Jiřího Rusnoka, zatímco Honza je jeho zlé alterego, které přemohl příkladným životem, za mě Danny skrytě poukazuje a ponouká nás básniky a spisovatele, mezi kterými jsou běžní alkoholici, blázni ústavní i neústavní na denním pořádku, kam příkladným životem bychom to mohli dotáhnout kdybychom bývali se byli na škole učívávali. já osobně jsem sice na škole nechlastal, ale byl jsem celých děvet let školních blízce stavu kómatu.

- takže nechlastejte, třeba i vy někdo možná jednou, či vaši potomci, nebo aspoň vzdálení příbuzní jednou také zasednou ve vládě :D

:D

 Zajímavá situace. Trochu mi vadí, jak doslovně, přímo "polopatě" se tam čtenáři všechno vysvětluje. Vážně takhle mluví středoškolák? "Vy byste mě určitě přemlouvali, ať sii dám pivo nebo dokonce tvrdej chlast..." Neumím si představit, jak tohle spolužákům říká, přijde mi to umělé, podobně jako dialog s matkou, odborné výrazy atd. Myslím, že otce by bylo působivější ukázat v nějaké scéně, jeho chování, konkrétně, a to, proč syn nechce dopadnout jako on, by pak vlastně vyplynulo z děje.

čital som aj ine tvoje texty .. a dobre, nie je to vôbec marné, viem si tam najsť veci, čo sa mi pačia, ale nie je to ešte celkom ono, podobne ako aj táto báseň, podľa mňa, rob na tom ešte, prerábaj to, aby to bolo lepšie ... jeden drobný priklad, keď názov, aj prvý verš hovorí o tom, že dej sa odohráva v záhrade, nepasuje tam obraz z druhého verša: "pohledem do nočních ulic" chápeš? pekný deň :) 

Děkuji Vám všem čtenářům a komentátorům tohoto dílelečka. A to především Gabi. Jo sakra jo! Máš pravdu. Ale víš...? Měl jsem strašnou depku. Seděl jsem na kolečkovém křesle v kuchyni a řval a řval a řval. Bulil bulil bulil. To prostě někdy tak příjde no... A to jsem si myslel že už jsem veškeré své slzy dávno prolil. Ale evidentně né no. :) Dále Lili. Jsi neskutečně mocmocmoc hodná. Až si myslím že s tim asi máš trápení ne? Svět nemá moc rád hodné lidi. Ale já mocmocmoc děkuji. ;) Aru... Čéče... Asi jo. Jsem tak zbytečný až su nepostradatelný! :D Phil: Milá_Směju se s Tebou! :) A nakonec jak sa ríká to najlepší né? Hani - PŘEJI NÁM VŠEM ABY TĚCH KRAJŠÍCH POCITŮ BYLO VÍCE NEŽ TĚCH DRUHÝCH. :)

Noc v rychlíku...

To jak celé noci nespím tak dnes jsem se snažil uhodnout kde asi jsem byl 3.10.1988. To jsem narukoval do ČSMNZ (ČeskoSlovenskoMaďarskáNelidskáZrůda). Nechápu proč se tomu říkalo ČSLA. Jel jsem nejdřív na matčině kole do Břeclavi a pak nějak kolem půl noci rychlíkem do Brna kde přestupoval. Jako dnes si pamatuji to depresivní nádraží ve vstupní hale porůznu přikryté zbitýma nehoblovanýma deskama. Pak jsem jel přes Jihlavu do Budějc. Dnes ve 2:30 si řikal jak že vlastně byl ten vlak narvaný. Plné kupé. Chrápání týpka u okna. Vlastně i ten smrad ze zutých bot... Asi. Snad...