Čoklstory

Empty

Pejsky jsem měl vždycky rád, ale tenhle to přehnal...


  Vstávám, rozespale pohlédnu na budík a poté si docela upřímně zanadávám. Zase jsem zaspal! Šéf mě zabije. Spěšně na sebe naházím oblečení, jež mám po ruce, koupelnu tentokrát jen netečně minu, vyndám z ledničky kus tlačenky a spěchám do práce. Po cestě mi však tlačenka spadne na koleje a přejede ji tramvaj. Když poté míjím chlapíka, spravujícího kanalizaci, omylem dostanu do zad ránu kladivem. Chvíli vrávorám a poté zakopnu o psa. To je zase blbý den, už by to mohlo stačit. Ale kdepak! Zakopnu totiž tak hloupě, že si mezi oči vrazím hřebík, trčící ze země. Je mi trapně. Dokonce i pes na mě zmateně hledí. Zvednu se ze země, vytáhnu hřebík ze své hlavy a po cestě do práce se snažím na tento trapas zapomenout. Po chvíli si povšimnu, že pes jde za mnou. "Co chceš?" zeptám se. Pes na mě však jen hladově civí. "Dal bych ti tlačenku, ale přejela mi jí šalina," řeknu, abych se ho zbavil. Jemu je ale tlačenka očividně ukradená a jde za mnou dál. Dojdu s ním až do práce a hned u vchodu mě překvapí šéf. "Zase pozdě Karle?!" zeptá se mě přísně. "A co to máte mezi těma očima?! Snad jste se nedal k nějakejm těm islámistům?" Vylíčím šéfovi vše, co se mi ráno přihodilo. Ten na mě však jen podezíravě pohlédne. "Větší kravinu jste si vymyslet nemohl?! A co tady ksakru dělá ten čokl?" Hned jak dořekne větu, pes vyskočí a zakousne se mu do chřtánu. Zavolám okamžitě zdravotníka, ale ten mi sdělí, že šéf je mrtev. "Ach jo, tak jsem bez práce," prohodím sklesle a šourám se domů. Po cestě psovi vysvětluji, že šéf byl sice blb, ale tohle nebyla zrovna adekvátní reakce. Pes stáhne uši a smutně na mě pohlédne. "Takové blbosti už nikdy nedělej!" zahrozím mu.

  Po chvíli přicházím na to, že se mi domů vůbec nechce. Rozhodnu se proto, že zajdu za svojí milou a svěřím se jí s tím, jaký jsem měl dnes špatný den. Pes jde pořád se mnou. Zazvoním na zvonek, otočím se na něj, zdvihnu ukazováček a upozorním ho, aby tentokrát nedělal žádné blbosti. Moje milá otevře dveře a spustí: "Jé, ahoj Kájo! Jaktože nejsi v práci? Co je to za hnusnýho čokla?" Hned jak dořekne větu, pes vyskočí a zakousne se jí do chřtánu. Zavolám sanitku, ale lékař, po příjezdu na místo, konstatuje smrt. "Tohle si podělal kámo," řeknu psovi. "Byla to jediná ženská, která mě chtěla a ani jí nevadilo, že mám špínu za nehtama. Už za mnou nelez!" zařvu a uraženě odcházím pryč. Pes se však courá za mnou. Když vejdu do svého příbytku, vleze tam se mnou. Napřáhnu nohu a vykopnu ho před práh. Poté zabouchnu, sednu si na křeslo a přemýšlím, co psa vedlo k tomu, že oba zabil. Jedinou spojitost, kterou mezi oběma případy najdu, je oslovení "čokl". Ale co když to byla jen náhoda?

  Po chvíli mě napadá, že by mi s tím mohl pomoci můj nejlepší kamarád Emil. Zavolám mu, ať hned přijde. Za pět minut je Emil u mě a s ním i pes."Promiň, ale prostě vešel se mnou," řekne na vysvětelenou Emil a hned na to se mě zeptá, co mě trápí. Vykopnu psa opět před práh, zabouchnu a svěřím se kamarádovi se svým problémem. Zmíním se i o tom, že pes pokaždé zakousl někoho ve chvíli, kdy se o něm dotyčný zmínil jako o čoklovi a já si myslím, že právě to je ten důvod. Emil však této teorii nevěří a argumentuje tím, že žádné zvíře přece nemůže člověku rozumnět. "Tak si to schválně zkus Emile!" pobídnu kamaráda. "Klidně, tak ho přiveď," prohlásí Emil a já jdu pro psa. Když oba stojí metr od sebe, kamarád opatrně řekne: "Jsi čokl." Hned poté pes vyskočí a zakousne se Emilovi do chřtánu. Sanitku ani nevolám a znovu si sednu do křesla. Tak je to jasné. Tohle už nebude náhoda. Najednou, nikým nezvána, padne na mě deprese. Uvědomím si totiž, že jsem ztratil práci, dívku i nejlepšího kamaráda, a to jen kvůli blbému psu, o kterého jsem ráno zakopl. Je mi jasné, že život už nikdy nebude co býval. O vše jsem přišel. Proto vstanu, pohlédnu na psa a z plných plic zařvu: "Čokle!"


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.