Kdy...

egil

Lukášovi


Ve chvílí větvení ořechů
s posledními oharky staženými do korun,
jsou odrazy tváře
                   jak plomba
na chladné sklovině okna – –
 
a není komu – –
 
ale myšlenky jsou a bez chuti;
když se po uklizených dvorcích
tetelí čerstvé
              přítmí,
 
jsi pes hryzající levou přední
                           aby to odešlo
do měsíce –  
      strupu na záplatě
pro tmavou modřinu nebe.
 
*****
 
Okamžik, kdy je slitá bolest
                             tak silná,
aby ji vůbec kdo litoval.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.