Praha

WiruZ



Praho
nad tvými zraky
klopí se med a visí betonové sloupy
olověných mraků.
Připravené den co den,
kdy v tobě opět
promluví dýmějový mor.
Říká se, že prý nemáš ráda
letní dny.

S prosbami rybích bláznů
po kočičích hlavách
s každou minutou, že padne
jeden člověk do tvých zdí
popsaných a popsaných.
Praho ze zásady
k tobě nepromlouvám
šilhám jen do tvých věží
ohnutý, podupaný
jako písně Alabamy.
Dotknu se Soni
s mojí stisněností
jseš Praho modrá
a hluboká bázeň
na mě padla, když do ranních šumů
započítáváš
křik sebevraha.
Všecky zbraně zmlkly a to ticho
prý byl hlas boží.

Někdy jsem si tě Praho představoval
jako ruce
rybářovy.
Rozbrázděné a svítící,
klidné a říční
snad tvůj Jakub lhář
si pospíšil
už nebyl smutným patronem
co do sklenic chytá slunce.
Nikdy jsem se nedokázal smířit s
chutí tekutin
krvácejících žen
s pistolí místo hlavy a studené dno Vltavy
ti žaluje své stavy,
když do ulice se vylije. S mstou všech žebráků
a samic.

Přemýšlím duněním metra
anonymní jazyky a já
proč jsme tak blízko?
Vítr na zarostlých eskalátorech
ještě nikdy nebyl tak silný.
Roli nevšímání mám pevně v rukou
jsem hrdina
a ty moje špatná múza Praho
dokážu si tě vybavit na značkách a úlisnou
a zdecimovanou svým vlastním objetím
(židovských hřbitovů a vypálených synagog)
hluchou jako ti co už prošli
a nebo projdou tvé jehly Prahou jsou
prázdné - slyšíš? Prázdné zhasínají plynové lampy
tak jako já.

Praho leskneš se
a dokážeš být ojíněná jako
spadla kometa z papíru.
Vzpomínám si, že jsem byl.
Možná ty a tvá rákosová pole
chodí tam malí kluci
kouří ten rákos a pak do tvých plic
a rakovinou obalených studů/kanálů
potupně zvrací
své vlastní verše
škoda, že je neslyšís
neslyšíš
nikdo je neslyší.

Praho tvé blátivé ulice
jezdí po nich červené invalidní vozíky
a táhnou za sebou beznohé kočky
rohy kaváren se třesou k objetí
tisíců špatných milenců tripl a
stín tě provází drobně hučí
a žhavé jiskry (potom co porod co
vraky frigidních mužů zaskučí co tě nožem vraždí)
dopadají na hladiny kabátů, šedivou nocí
hasnou jako posměšné řeči mrzáků
Praho tvůj podzim prší,
když zakopnu a v poslední
zašpiněné zívající díře
najdu sám sebe jak dýcham rozbitým
tělem.

Slepá Praho
naše smíření je trochu infantilní
přesto nerovné
utíkáš z operačních sálů
pod slupkou tmy spojených barev
je to k pláči jako slepec,
že nikdy jsem nezažil
více vědomý den.
Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.