Salón

Rowenna


Můj muž Vojtěch mě miluje.

Jsem vzdělaná, jemná,

báseň do památníčků

domáckých žen.

 

 

Když přijde Mína, Viktorie, Luisa,

můj muž příliš často zajíždí rukou

do plavé bradky. Ptám se ho:

Vojtěše, kolikpak děvčat teď líbáš?

 

A on, protože si mě váží, po pravdě

odpoví: Emílii, Johannu, Mínu, Viktorii

někdy Gabrielu, Luisu

 

a já se znovu ptám: Vojtěše

co uděláš, přistihneš-li

taky ženu svou

při horkém oučinku

 

a on se zasměje

 

a copak za rozkoše

žena moje ctnostná

by  z těch oučinků

vlastně vůbec měla?

 

A já si jen tak odfrknu

jak klisna

když mezi ohradami

běhám dokola, dokola

dokola, ach bože

pořád dokola.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.