Lana

egil

Mráz načichl od maštalí...
Krajina jak kostra koně,
hrudník-žebrák
    dýchá do skel.
 
         Kříže v oknech.
Do zálesí.
Kdosi šípky otrnoval.   
 
A náhle dům.
A domem žena.
 
: Kde mráz kradl
                 rostly ohně - -
večer věštil z ranní kávy,
v domech plných
                   zaříkání
čekalo se na dopisy:
Od něj? Pro mě?
Kde papír příliš dlouho mlčí,
                       naděj chromne.
 
II
 
Mé nohy proschly, říká sypce.
Krunýř brouka,
                překocený,
je mi tělem - -
 
a dírka v prsou
              bezvýchodná,
jméno smrti za svobodna: Svobodová,
                                než ji pojal.
Zde jeho deník
            prostřelený
odzadu jak záda dveří. Ne,
už nemám kudy.
 
Do mrtvých prstů potrhané
jsou teď moje
             prázdné dlaně
a tělo jako těžký vůz,
jenž náhle pozbyl oje,
sune se mi do propastí.
 
Tento dům je lidským krasem.
Zejí prázdná
             ústa jeskyň - -
kudy šla jsem jícny zejí!
Odejděte. Vaše lana
jsou příliš krátká. Pro naději.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.