Ona

egil

reedice:)


Jako fošny kostela
stlučené dítětem nakřivo:
její ňadra
a údy
a rty...
 
Do mě bůh rozjímat nechodí, řekla,
do lávy zamáčkla jedinou slzu –
                                 kámen plakal,
vymýšleje sochu ženy.
 
I hrozny jsou ve mně trnité. Vzdychla,
ze sochy proudilo nejstarší víno,
                                jako by blízkost
vymýšlela krev.
 
– – smrt byla jediným člověkem – –
 
Paprsek tmy potom provlékla trnem,
a zašila jím nebe –
jeho panenku k zatmění
                            měsíce
i sítnici na rubu zrcadel.
 
– – a bylo jí, jako by blízkost
vymýšlela dálky.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.