Příteli

Tragicus


Smočil anděl hrot svého oka na prázdné mé skořápce, i slétl ke mně a hedvábnou paží svou pohladil mou tvář a medem své duše objal mé nitro; děl:
"Člověče, jak prázdný jsi a přitom pln: Pln žalu a smutku, jehož nosíš pro sebe. Pro svou sebelítost jsi hoden politování.
Chtěla bych ti pomoci.
Pamatuji si tě. Však jiný´s byl: Po loukách běhal jsi, po stromech šplhals sotva cos spad´. V mlhách jsi plaval a v travách topil ses. Změnil ses, človíčku, prozraď mi, proč?
Mlčíš?"
Tak, mlčel jsem. Neschopen slova.
"Chtěla bych ti pomoci."
"Příteli můj..." pravil jsem jen.
A anděl? Zalekl se, uletěl.

I stál jsem tam dál, sám a samoten, přistoupil ke mně důstojným krokem ďábel; ostrým jazykem děl:
"Jdeš černou nocí, bez hvězd, měsíce, pohrdáš životem, sebou a všemi. Zapři své ideály, víru, morálku, světlo. Otevři svou prázdnotu nám a tmě.
Co říkáš člověče?"
"Příteli můj..." pravil jsem jen.
A ďábel? Vysmál se. A odešel.

Stál jsem, plačíc hledě do nebe, vyhlížejíc anděla; i nepřišel anděl, člověk však; děl:
"Proč pláčeš, bratře, příteli?"
A já? Vysmál jsem se. A odešel.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.