Tři prostory, které žily jen tak pro sebe

Kandelabr


Začaly to dva stromy, rostoucí od sebe v uctivé, zdvořilé vzdálenosti. Šplhaly se líně ke slunci, sílily a pak, jen tak, jakoby mimochodem si vyšly vstříc, vysoko nad zemí se začaly přibližovat, skláněly se až se větve propletly, sevřely v impozantní zašpičatělý oblouk. Ostatní stromy je pak začaly napodobovat, líbil se jim ten tvar, rytmus, který společně vytvářely a ten pocit, když do uzavřeného prostoru pronikal skrz jejich koruny sluneční svit. Připlazily se liány a upletly chór. Ze země zpod zčernalých balvanů vylezly chrliče a líně a těžkopádně se vysoukaly do výšky a při dešti polykaly oceány vod.

 

*

Led naříkal, praskal, sténal a skučel. V malé prasklině, pár metrů pod povrchem se led zformoval do Berniniho barokního interiéru, prostor se vlnitě vznášel, chvílemi dmul pýchou a jindy skromně ustupoval, točil se, tančil, žil.

 

*

Vítr rozhazoval plné náruče písku, nechával je vířit , hrál si s nimi dle libosti a pak, postavil z písku a vzduchu Chartres, pohrál si s věžemi, dopodrobna vysázel opěrný systém, všechny svaté na portálu, sloupy a pilíře. Chvíli se opájel tím prostorem. A pak se opřel a rozehnal jednotlivá zrnka katedrály do nekonečných dálek.
Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.