o myšlence, která se nechtěla nechat vymyslet

Theuška

Jsem tady opět s pohadkou, která patří do mého projektu na diplomovou práci - pohádky o knize. Těch pohádek je celkem pět (už jsem zde uvedla pohádku \"o samotě prázdné stránky\" a následovat budou ještě \"pohádka o neposlušných řádcích\", \"o statečné tečce za větou\" a poslední, která ještě nemá název, ale co nevidět ho snad domyslím) Znovu tedy žádám ty z vás, které to zaujme, aby jste mi zdělili svůj názor. Nepíšu prózu, takže jsem v delších textech trochu nejistá. Děkuji předem a přeji příjemné čtení...


O myšlence která se nechtěla nechat vymyslet

Byl jednou jeden veliký šedý dům. Stál kousek od cesty, s krásnou květinovou zahradou pod okny a s břečťanem, který se pnul po jeho rozpraskaných zdech. Na první pohled to byl úplně obyčejný dům, kterých je na světě tolik, kolik je listí na stromě. Bydleli v něm dospělí i děti, ale to, že je tenhle dům něčím zvláštní netušili ani jeden z nich.
Na půdě v podkroví totiž žil jeden velice starý a moudrý muž, možná trochu kouzelník, ale on sám si říkal „spisovatel“. Měl dlouhý šedivý vous, špičatý nos, placatá ušiska a dvě bystrá očka – jedno modré, druhé zelené. V jeho úkrytu byl široký beznohý stůl podepřený ze dvou stran dřevěnými bednami na brambory a k tomu krásné pérové křeslo s velikou barevnou záplatou. Ke svému životu na půdě šedého domu nepotřeboval skoro nic. Jen pero a papír, aby mohl psát, co ho zrovna napadne.
Kouzelníka chodila čas od času navštěvovat trojbarevná kočka jménem Felis. Patřila malé holčičce Anežce a byla asi jedinou obyvatelkou šedého domu, která věděla o kouzelníkově přítomnosti v něm – samozřejmě kromě pavouků a myší. Jednoho dne, když se šla Felis opět vyhřívat na své oblíbené místečko na střeše, se však přihodilo něco zvláštního.
„Kde jen může být? Kam se mi schovala? Vždyť jsem jí teď viděl!“, slyšela už z dálky zoufalé kouzelníkovo volání Felis. A on pokračoval: „No tak! Nezlob!“ A taky zastrašoval: „Jen počkej až tě najdu! Vylez! - já tě vidím!“ Kouzelník lezl po čtyřech a horečnatě se snažil něco vypátrat. Koukal se pod stůl, do šuplíku, za skříň, mezi trámy i do bot, ale vše bezvýsledně.
„Dobrý den“, pozdravila kočka.
„Kde jen může být? Kde jen může být?!?“, odpověděl kouzelník místo pozdravu. Už to bylo velice podivné, neboť jindy ji vítá s veselým úsměvem a přáním: „I tobě hezký den!“
„A kdo“, ptala se překvapeně Anežčina kočička.
„A – kočka! Už jsi tady dlouho?“ kouzelník vytáhl hlavu z komína. „Stratila se mi myšlenka!“, pokračoval, aniž by čekal na odpověď. „Tady jsem seděl“ - ukázal na křeslo, „a tady byla“ - dotkl se ukazováčkem svého čela. „A pak - jen jsem si chtěl namočit pero - ohlédnu se, kde mám inkoust a ona nikde. Utekla. Ztratila se. Někdo mi ji vzal!!!“ Kouzelník se zarazil. Se strachem opět prošmejdil pohledem celý pokoj a pak z ničeho nic vykřikl: „Zloději! Chyťte ho! Okradli nebohého zneuznalého starce!“
„Ale vždyť tady nikdo není!“ , namítla Felis. „A kdyby tu někdo byl, Fido, náš pes, by ho jistě zvětřil! Koukal ses pořádně?“
„Hloupá kočko!“, vyprskl kouzelník „To víš, že jsem se koukal! Úplně všude jsem se koukal! - Ach! Jsem tak nešťastný....“, kouzelník sklopil svou šedou hlavu do klína. Byl velice smutný. A taky rozzlobený! Ale úplně nejvíc ze všeho se teď cítil sám. Felis mu proto zlehounka ocasem pohladila koleno – to dělala i své majitelce, když si roztrhla kalhoty.
„Pojď,“ vybídla ho. „Podíváme se spolu!“
„Ne, už to nemá smysl.“ řekl na to kouzelník – spisovatel. „Jsi hodná, kamarádko, ale já vím, že už ode mne odešla navždy. Už ji nikdy nenajdu. A to byla taková – no, jak bych ji jen popsal? Taková rozumná! Taková chytrá! Už ji nikdy neobjevím. Už budu navěky sám...“
„Neměl by ses vzdávat tak lehce!“. Namítla kočka a vsunula se kouzelníkovi do klína. „Přijdu jiné myšlenky – uvidíš! Tahle ta určitě nebyla poslední!“
„ ... ale byla ta nejkrásnější! Nejzajímavější! Nejdůležitější! Na takovou myšlenku spisovatel čeká celý život a ona mu pak zmizí, aniž by zachytil jediné jedno slovo. Musím se jí jít hledat!“, zhodl nakonec, vstal a začal si balit věci. Moc toho neměl. Vlastně si jen vyzul papuče, narazil si černý klobouk, sbalil psací potřeby a už už se měl k odchodu.
„Přítelkyně moje, kdybych se nevrátil“ - řekl ještě, ale raději tuto myšlenku nedokončil. „ … dávej mi tady na to všechno pozor! A ne že si sem budeš vodit kocoury! To já bych poznal – však víš!“
„Počkej přece!“, volala překvapená Felis. „Rozmysli si to ještě! Nechci abys odešel! Vrať se!“ - ale kouzelník už byl pryč. Ani se pořádně nerozloučil – tak za ni spěchal. Tak moc mu na ni záleželo.
Felis si zhluboka povzdechla, vyskočila do okna a tam na parapetu vystavila svůj kožíšek prvním jarním paprskům. A vtom se to stalo! Kde se vzala, tu se vzala, najednou v místnosti stála ta myšlenka, kterou kouzelník hledal.
„Kde ses tu tak rychle objevila?“, nevěřila Felis vlastním očím. „On tě celou dobu hledal! A teď se tě vydal hledat do světa! Musíš jít za ním!!!“
„Já vím, že mne hledal,“ pousmála se ta nalezenkyně.
„Tak za nim utíkej! A nebo ho zavolám já“ - kočka se už už sunula z okna dolů, ale myšlenka ji zadržela - „To ať tě ani nenapadne!“, křikla po ni, až Felis celá zkoprněla. „Tak kde jsi byla? Proč jsi se neobjevila, když tě hledal?“
„Protože všechno má svůj čas“, řekla myšlenka.
„Ty jsi ale potvora!“, rozčilovala se Felis. „Jak můžeš být tak krutá?“
„Ale já nejsem krutá“, opáčila myšlenka. „Měřím všem lidem stejným metrem. Nikdo mne nemůže najít jen tak, když se mu zachce. To já se rozhodnu, kdy přijdu. To já určím tu správnou dobu. A je to tak dobře, protože si mne pak dovedou vážit. Ví, že jsem vzácný host a je třeba se o mne s náležitou péčí postarat. K někomu tak přijdu dřív, k někomu později. Ale všichni budou vědět, jakou cestou ke mně museli dojít. Co všechno museli udělat proto, aby si mne získali. I ten kouzelník to ví. A až se sem vrátí, pak mne tady najde.“
„Víš, že je to starý muž“, opáčila Felis. „Co když se nevrátí?“
Myšlenka se na okamžik zamyslela... „Vidíš? To mne nenapadlo... Nejsi tak hloupá, jak jsem si o tobě myslela. Ale co teď? Jsem nachystaná přesně pro něj! Co když mne už nikdy nenapíše? Co když se už o mně nikdy nikdo nedoví???“ Myšlenka se šíleně vylekala. „Kočko! Musíš mi pomoci!“ - vykřikla najednou.
„Jmenuji se Felis!“ - odfrkla Felis.
„Kočko! Prosím! Jsi moje jediná záchrana! Musíš mne napsat! Abych nebyla zapomenuta... To by byl můj konec! Já to tak nechtěla - nechtěla jsem ho trápit. Jen jsem si s ním trochu hrála... Kočko! Porosím! Zachraň mne!“
Ale kočka jen beze slov seskočila z parapetu a mířila si to rovnou k žebříku, který vede dolů na dvůr.
„Nenechávej mne tady samotnou! Prosím!“, kvílela myšlenka. „Kam jdeš? Vrať se přeci, když s tebou mluvím!“
Ale kočka se už neotočila. Vydala se hledat svého starého kouzelníka, svého tajného přítele, aby mu řekla, že na něj doma čeká to, co tak upěnlivě celou dobu hledal.




(text, který v knize nebude: Když se mi, jako malé holce, ztratila kočka Felis, byla jsem strašně smutná. Dneska už vím, že to mělo ušlechtilý důvod :) )
Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.