jak umírá psaní

Kandelabr

Psaní se kroutilo, klouzalo mezi roztřesenými prsty, svíjelo se a vyvlékalo, živeno neschopností dojít k vytýčenému cíli. Dřívější přímky se rozvlňovaly, klikatily v slepá ramena, tmavé kouty, které jen bláhově snily o dřívější záři myšlenky, na jazyku příchuť dávno pozřené lahodné krmě, vzpomínka na minulost, kterou zpožděné zrcadlo odráží až nyní a bolest je o to větší, že se minulé věci zdají jasnější, než byly v okamžiku prožívání.

Psaní kornatělo, zatahovalo se a smršťovalo, sesychalo, vadlo, stávalo se jen stínem bez pána, vytrácela se jiskra, jako z očí umírajícího, ostrý bod mizel, rozpíjel se a nechal se pohlcovat nekonečnem, až se psaní konečně vysmeklo, v posledním záškubu, který mohl být už jen křečí, ale také vrcholným okamžikem, místem, kam směřovaly ty nejpřímější cesty i nejnesmyslněji vypadající okliky, místo, odkud lze dojít ke všem místům. Tam se hrdě vypjalo a pak, když po něm zbyl jen stín stínu, vzpomínka na vzpomínku, bylo už jinde, kde mohlo třeba i zkrásnět a setkat se se vším, co bylo jen malý kousek od napsání, myšlenkami, které byly jen okamžik od zaznamenání, ale nepodlehly vábení a tak zůstávají těmi nejnádhernějšími.
Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.