Mr. 10/13

Konstantinidisová

Toto je jen jakýsi pokus. Na první pohled guláš, ale skutečně to má svou logiku. Jste nuceni zapojit svou obrazotvornost - časová i dějová křivka je tak trochu méně ordinérní...



Vím, že toho pána musím pojmenovat. Mnoho čtenářů by nepřijalo fakt, že hlavní hrdina má místo klasického obvyklého jména numerické označení. Číslo by mohlo však vystihovat některé důležité okolnosti – nejvíce pak citový chlad. Jistý druh anonymity či pořadí. Třeba si jeho skutečné jméno nepamatuji a snad ani nechci. Nicméně nebudu se čtenářem experimentovat – pokřtíme ho třeba Petr.


Byl pouhým elementem ve hře zvané motiv.
Nutně jsem potřebovala důvod – osobu, která by nesla vinu. Pomyslnou odpovědnost za můj život.
Abych já byla ta oběť. Politovaná.

Sesadila jsem krále z trůnu a snědla mu jeho jablko. Dala jsem mu poznat zahrad rajských potěšení. Neznamenalo to však více než jakési zastřešení předem pečlivě promyšleného plánu.

Nechápu svůj význam zde. Neexistuje scénář. Charaktery svých rolí určuji sama. Nevím, jestli je to správné.

Mohl by mě zbít.
Zlomit každou kůstku v mém těle.
Zabít mou matku.
Znásilnit mě.
A odpovědnost ponesu já. Na mysli mám výčitky svědomí.

V každém případě chyba nastala ve mně.

Důvod své existence si vysvětluji jako narušitel. Jako by mé DNA bylo více propletené. Toužím po rozvracení zažitých konvencí, systémů i teorií.
Výjimku tvoří Freud a Nietsche. Neobdivuji je, ani mě nefascinují. Pouze chápu jejich východiska. Fakta, z kterých kdy čerpali i vytvářeli své teorie. Oni dva měli půdu pod nohama, základy, na nichž stavěli. Ti ostatní čerpali z ničeho, postrádali jakoukoliv jistotu. Kupovali zajíce v pytli. Jedním z takových pro mě byl i Hawking. Směšná postavička vyzdvižená médii na vozíčku po boku se stokilovou rozesmátou Nicole. Nicméně nebyl ani není sám.

Každé ráno, když otevírám oči mě napadá ta samá otázka na kterou neznám odpověď. „Kdo jsem ?“ Za těch pár let své zvědavosti jsem stačila prostudovat mnoho encyklopedií i odborných knih – sestavila jsem svou vlastní psychoanalýzu. Co jsem tím vyřešila ? Neznám správnou odpověď – jen pochybnou alternativu avšak podstatné je, že si mohu odpovědět. „Schizoidní nihilistka se sklony k autismu. Mám neuspořádané vztahy ke svému bezprostřednímu okolí ale hlavně sama k sobě. Neexistuje nic, co bych na tomto světě milovala více než nenáviděla. Jsem sama sobě vinou.“

Vtrhnul do mého života neohlášen a bez zaklepání. Já toho pouze využila ve své hře. Nutně jsem potřebovala Romea a on se na scéně objevil znenadání sám. Neptal se na má přání. Byl zvyklý dostat vše, po čem zatouží. A já také. Sám sebe označoval jako silného samce, který dokáže uspokojit jakékoliv své potřeby. Byla to hra bez přestávky o jednom dějství. Svým přátelům jsem ho představila jako svého prince na bílém koni. Kluka, co by mě mohl změnit. Hrála jsem bláznivě zamilovanou egoistickou mrchu. Tu ale nikdo neviděl.

Někdy si říkám, že nejsem tak silná, abych tu byla a odolávala všem těm tlakům. Skutečně ne. Říkám Vám to znovu – nevím, kdo jsem. To je můj problém. Jediný.
Jednoho dne toto budete číst a já Vám opakuji: - jste můj psychiatr a musíte mě léčit. To, co cítím není nenávist ani zášť vůči Vám.
Zde nepostačí přečíst si Dickensova Twista. Opravdu ne.
Co můžete udělat ? Měla bych to snad vědět ? To není jisté. Možná byste měl jít zpátky. Nemám na mysli do mého raného dětství, ale před tu „jakoby chorobu.“ Možná nejsem nemocná.
Snad jen neexistoval jiný způsob jak naznačit svému okolí, že něco není v pořádku. Nemluvím o názorech, pocitech nýbrž o opaku – citové rezervovanosti. Druhým krokem by mohlo být…. „ Co to bylo ?“
Třetí a poslední otázka, kterou si můžete položit : „Co pro ní můžu udělat ??“
Dám Vám jednu radu: neptejte se mě. Nikdy. Nebo zde bude oběť a v každém případě – Vy jste vinen.

Petra jsem ze svého života vymazala docela drsným způsobem. Pro mé okolí, ale můj čin provedl on ! Podvedl mě a zneužil. Odkopl jako nějakou pomačkanou prázdnou plechovku od koly. Tak jsem to dala na pochopení svému okolí. Plán se rozeběhl celkem úspěšně. Strategie i taktika byly určené a fungovaly. Mé srdce pukalo žalem a oči nepřestávaly mít zrcadlový odlesk. Byla jsem spokojená s dosavadním průběhem.

Tolik se snažil složit to pomyslné puzzle mé osobnosti. Byl blízko – roztřídil si jednotlivé dílky dle barev a okraje už měl také pohromadě, to ale nestačilo. Byl vynikající taktik a byl trpělivý.

Přišla jsem do jeho ordinace ostatně jako každé pondělí. Na takzvané nucené sezení. Bez jakéhokoliv pozdravu či oslovení vcházím do dveří, ani se neohlížím, abych zjistila, zda se v této místnosti vůbec nachází. Mé kroky směřují k umyvadlu, skláním se pod kohoutek a pouštím si na zátylek ledovou vodu. Tato masáž trvá zhruba tři minuty a je nepopsatelně příjemná. Vypínám vodu a jdu si pololehnout na svou oblíbenou modrou (jakou jinou) lenošku. Pan doktor se zde nachází, právě pozvedl svou obrýlenou hlavu s vrásčitou tváří od své rozečtené knihy. Komunikaci nevzdává, je tak neoblomný. (Co v psychiatrii vůbec znamená trpělivost, co značí ??)
„Cítíš se líp ?“
„Ten pocit bohužel neznám.“
Toto je má druhá věta – odpověď za čtyři hodiny jeho placené práce. Mám takový pocit, že z toho nadšení bude muset co nejdříve masturbovat. Jeho výraz se mi hnusí. Jeho oči bez výrazu, jeho tiky v levém koutku i jeho obrovské nosní dírky. Ale drží se. Během následujících dvou hodin téměř usínám. Alespoň, že v jeho sterilní ordinaci můžu kouřit. Jediná správná věc. Ti předešlí mi to nedovolovali.

Katrin K.
x x x

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.