Rutina

pan chvojan

S hlasitým odfouknutím vyplivl kousek kašovitě rozžmoulaného už značně natráveného dřívka a snad i s malým znechucením mrknul na konec své tužky. Kousek chyběl. Přesně, jak to čekal, he. To ho ale neodradilo od pěstění svých řezáků a dále pokračoval směrem ke špici.
        Zbývalo posledních pár minut, než se zase pustí do každodenní rutiny. Svou práci celkem nesnášel, ale teď, když byli odkázáni do nouzových prostorů, si výjimečně nestěžoval.
        Trochu stísněný pocit z nedostatku místa kolem sebe mu vynahrazoval fakt, že je v místnosti úplně sám. Cítil se tak nějak uvolněnější. Práce v kolektivu vždycky dávala pořádně zabrat jeho mimickým svalům. Stálo ho zbytečné úsilí udržovat na svém obličeji takzvaný neutrální výraz. Teď mohl v klidu povolit.
        No jo no, ale už nastal čas na přípravu. Odšrouboval víčko lahvičky a nechal modrý polštářek, ať si nasákne dle libosti. Zbývalo upravit razítko. Dnes ho čekalo otočení dokonce dvěma kolečky. No skutečně, lámal se totiž měsíc.
        To už se ale ozvalo zaklepání, a než by čekala na odpověď, s hlasitým „Dobrým ránem“ vstoupila do místnosti postarší paní. Podala jeden z balíků, co měla na vozíčku a bez zbytečných slov se zase odporoučela.
        Chtěl se do toho opřít, ale napadla ho taková drobná laškovná myšlenka, kterou užuž chtěl zatlačit někam do pozadí, ale koneckonců, jak je to dlouho, co udělal něco bláznivého. Razítková guma se smyslně leskla čerstvou vlhkostí. Inu, proč ne, usmál se (zcela nepostřehnutelně ale!!!), přimhouřil oči a přiložil ji na dvě vteřiny ke svému podbřišku.
        V místnosti hlasitě zahřmělo.
        Teď už ale opravdu do práce, pomyslel si.
        No a takyže začal, s rozvahou pochopitelně. Za ta léta měl už dokonale propracovaný postup. Přesně tak, aby neudělal jediný pohyb navíc. Byla to symfonie. Věděl to. Byl na to hrdý.  Byl nejlepší ve svém oboru a to byl hlavní důvod, proč netoužil po postupu. Někam se hnát. Do průměrnosti. Proč.
        Také byl pravděpodobně jediný člověk na světě, který, kdybyste se ho zeptali, by ani na vteřinu nezaváhal, kolikátého že to dneska zrovna je. Měl plnou hlavu čísel. Nejvíce jedniček, také dvojek… a hlavně těch teček.
        Datům přikládal zvláštní význam. Kdysi se snažil pátrat v paměti, vymyslelo-li lidstvo něco důmyslnějšího, než cyklické číslování každého rána. Každý večer měl přesně své místo, o které nemohlo být sporu.
        Když tak celý den seděl a tisknul, jako když lže, přemýšlel, jaká událost by se k této jedinečné kombinaci čísel mohla vázat. Žádná tragédie mu nikdy nebyla dost. K datu, které mu je potravou po celý den se nemůže připojit jen tak ledajaká malichernost, která stejně za chvíli upadne v zapomnění. Vždy byl zklamán, když se dozvěděl, co se v daný den ve skutečnosti stalo. A proto to už ani nezjišťoval a v té malé čtvercové místnosti si za zvuku úderů do stohu papíru tvořil vlastní, významnější dějiny.
        Každé seskupení čísel bylo stejně důležité (nepřikládal například naprosto žádný význam třem dvojkám a podobným zhovadilostem) a žádné neupřednostňoval. Zajímalo ho jen jediné – datum vlastní smrti.
        Ne, opravdu. To proto, že po tomto dni se zhroutí veškerý systém. Je naprosto nemyslitelné, že by tato mašinérie mohla pokračovat bez jeho účasti. Bez člověka, který se laská s každým dnem, který pokládá své vteřinové orgasmy na oltář plynoucího času. On je jediný, kdo na vše dohlíží a má přesnou dataci pod kontrolou. On je ten, koho prvního napadlo ji zkrotit a taky tak učinil, a je vyloučené, že by ho kdokoli mohl nahradit. Co bude pak si nedokázal představit, stejně tak, jako si nechtěl připustit, že by to nějak mohlo jít bez něj. Svého miláčka by nikdy nenechal bloudit mezi těmi, co ho nikdy nedocení.
        A není to také tak, že jeho, pána nad časem,vlastní dítě nikdy dostihnout nemůže? Která čísla by si dovolila zničit svého stvořitele. Tato myšlenka mu většinou stačila ke klidu a spokojenosti.
        No vida, docela to utíká. Čas na pauzu. Huráá. Johohóóó. Protaženíčko. Decentní zhoupnutí se na křesílku. Tááák. No ale moment. Tohle není moc decentí, dyť se převažuju. Jejda, já padáám. Ještě že sem vypnul to rychlotopení. Aspoň se nespálim. No, to je sice hezký, ale taky mě mohlo napadnout dát ho na stranu. S tim už teď asi nic neudělám, nemá cenu si něco vyčítat, že. Už je to tady, už to praská, kurva. No nic. Dneska to už holt asi nedodělám.
     Kdyby si předtím aspoň ten podolek zastrčil. Jéé, a ještě tam má něco napsanýho.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.