Tak jde čas II

Pomerančová

Každý začátek je  těžký … 

„Je skvělé že je pondělí a já jdu do práce,  je skvělé že je pondělí a já jdu do práce, je skvělé že je pondělí a já jdu do práce, ….“
Hm, tak takhle mantra na mě taky nefunguje, takže dveře kanceláře odmykám v náladě: „až-zjistím-kdo-může-za-to-že-je-pondělí-šeredně-si-to-odskáče“. Podle svých obvyklých rituálů pro začátek týdne se snažím minimalizovat  výdej energie. Takže cestou ke stolu odložím mikinu na věšák, pouštím počítač, pokládám kabelku na stůl a beru z něj hrnek. Hrnek odnáším do kuchyňky, cestou do něj přiberu pytlík čaje, v kuchyňce naplním varnou konvici vodou a zapnu ji, hrnek postavím vedle a vracím se od kanceláře přihlásit se na počítači.
Jenže na počítači místo „zadejte jméno a heslo“ modromodro. Tak to mi tak ještě scházelo. Telefonní seznam mám v počítači, jakpak teď asi zjistím číslo na techniky, abych jim nahlásila poruchu?  Navíc se nedávno přestěhovali do nové kanceláře na úplně jiné patro a já netuším kam. Podléhám chvilkové panice a docela si to užívám – zvláště představu jak celý den bloudím našim ústavem, otvírám každé dveře a zase je zavírám s mumláním si: vy to taky nejste….“
Pak mě napadne zkusit oblíbený  Billův trik  CTRL-ALT-DEL a rázem je problém vyřešen – stačí sundat kabelku z klávesnice. Podařilo se mi ji totiž před tím odložit přímo na klávesu F8. A stisknutí klávesy F8  při startu počítače přeruší start systému a vyvolá modrou obrazovku. Takže tak.
S úlevou odcházím od kuchyňky a zalévám si čaj. Studenou vodou. Přes víkend totiž technici
v rámci inovace elektrické sítě bez varování odpojili polovinu zásuvek.  
Ano, tu v kuchyňce taky.
 
„Je skvělé že je pondělí a já jsem v  práci,  je skvělé že je pondělí a já jsem v práci, je skvělé že je pondělí a já jsem v práci, ….“

A pořád to nefunguje….

 

"Tady jsme venku z blázince," vysvětloval Wonko Příčetný… (Douglas Adams: Sbohem a díky za všechny ryby)

Jsou chvíle kdy pochybuju o svém zdravém rozumu.

Naštěstí mám klidné zaměstnání v kolektivu, kde se to ztratí.
Včera například chtěla kolegyně Z. zmlátit mého šéfa pravítkem kvůli nějakému technickému problému. Mám je ráda oba a tak jsem se morální dilema na čí stranu se postavit pokusila vyřešit tak, že jsem šéfovi donesla vlastní pravítko. Odmítl ho s tím, že je kratší. 

Kolega K. se nudí. Vypráví všem o náročnosti projektu, na kterém bude dělat až někdo vyřeší neřešitelné objektivní překážky.  (Poznámka: řešení mu nehledejte – přestane vás mít rád a bude s vámi mluvit častěji). V poledne chtěl, abych se šla podívat, jak když přidá do testovacího souboru určitou kombinaci znaků,  objeví se v textu sama od sebe mezera navíc.
Po té, co jsme mu vymysleli řešení, jak to obejít a přidávat znaky bez mezery, prozradil nám,  že to vůbec nepotřebuje a že jen tak blbne.
Ještě žije, a to i poté, co vešel do naší kanceláře bez zaklepání, tloukl se polévkovou lžící do čela a opakoval zasněně: „Jsem rožnovské hodiny a zpožďuji se,  potřebuji natáhnout“ 

A jsou chvíle, kdy nepochybuju. Protože vím naprosto jistě, že žádný nemám. 

„Tak třeba zajděte“, říkám zdvořile do telefonu pánovi, který  je zcela bezradný s přípravou dvou řádků nějakého textu na web, když volá už po sedmé,   a pán mi děkuje.
Nechápu proč se kolega M. směje.

 

 Z e-mailové korespondence:

 A: Dobry den, mam k Vam prosbu. V predchozich aktualizacich se vsude objevovala presna adresa,  v soucasne verzi dat je  uvedena pouze obec - takze napr. Praha ! Neni mozne toto aktualizovat a presnou adresu doplnit? 

B:

Dobry den, mam na starost aktualizaci. taky se mi ta nedokonalost - chaos nelibi, ale bohuzel za teto situace nemuzu vyplnovat vsechny polozky databaze, tak jak byste potreboval.

 A:
Dobry den,diky za zpravu. Nebylo by mozne to vyplnovani presnejsi adresy nejak urychlit? V pripade, ze bychom Vam v tom mohli pomoci, radi se toho
zucastnime.

 B:

Dekuji za vasi nabidku. Predne bych rekl, ze tam v soucasnosti zadnou presnou adresu nevyplnuju. Neni tedy bohuzel co urychlovat…

 A možná se zbláznil celý svět…

 

Ve čtvrtek mi na plicním namluvili, že mám astma. Od té doby pořád lapám po dechu a zapomínám si dýchací sprej.

Někdy je to trochu otrava, protože :

-          lidé kolem si vaše supění vykládají jako významné povzdechnutí

-          nemůžete dobíhat autobus, kdybyste náhodou chtěli

-          a nemůžete ani poslat do teplých míst kolegu idiota, který se vás rozhodne při záchvatu lapání po dechu rozptýlit konverzací a vyptává se vás na význam značek na mikrovlnné troubě, kterou zásadně nepoužívá, a  ještě vám vysvětluje, že ty značky jsou špatně a mělo by se to reklamovat.

To poslední mě mrzí nejvíc.

 
Pátek.

Od rána hrajeme s kolegou M. velmi úspěšně hru: jeden z nás dá vodu na kafe a oba na ni zapomeneme. Když se v poledne rozhodujeme, jestli to zkusíme i po čtvrté, objeví se naštěstí šéf a vezme nás na oběd.

Oběd skvěly, chutný doplněn přednáškou kolegy K. o tom, co všechno nedělá dobře jeho dně. V podstatě z toho vychází, že může jíst jen smažený sýr a hranolky. Upozorňujeme ho, že takhle si brzy zničí játra, ale nedá se:
“Ta už zničená mám! A z toho mám tu dnu!“

Zlaté astma, smažený sýr denně bych fakt nemohla. 

Po obědě si šéf dává malé pivo a já taky. Kolega K. který pivo a ni žádný jiný alkohol zásadně nepije, neb je to špatné, vidí, jak si ho vychutnávám a zeptá se: „Víš, že podle nejnovějších výzkumů způsobuje pivo rakovinu?“
„Vážně?“ podivím se. A když už máme tu chvilky zdravotní osvěty, chci se taky podělit: „Na druhou stranu je v něm vitamín B a dělá dobře ledvinám a trávení.“
Kolega K s despektem pronáší: „Ano, nějak si to musíte omluvit, vy co ho pijete!“
Šéf právě s chutí dopil a vřele a přátelsky souhlasí: „Ano, nějak si to my co ho pijeme musíme omluvit.“

Ten den už jsme se bohužel o dně, lékařích, nemocech a zdravotních rizikách života vůbec už nic dalšího nedozvěděli.

 Poslední malou perličkou byl mail od sekretářky.

Včera jsem ji posílala nějaké výkazy k archivaci, čistě pracovní formální mail. Dneska mi odpověděla:

„Jste zlato, pa.“

Tak nevím. Mám litovat, že není můj typ?

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.