Viděl jsem hrát si děti

Kamil Havránek

Vize, vidina, tušení nebo vzpomínka?


Viděl jsem hrát si děti.

Viděl jsem plakat ženy pro jejich padlé muže.

A  viděl jsem lid, jak zaslepen naslouchá svým vůdcům,
pomalou cestou do záhuby kráčejíc.

Viděl jsem muže,
který tak nadával,
až z toho byla válka - přes  mnohé sliby míru.

Viděl jsem starší ženu,
 jak plna smutku věší prádlo - její tvář byla ztrhaná a plná vrásek,
vodnaté oči znaveně hleděly do prázdna.

A viděl jsem starého pána,
jak o berli se belhá pro svůj příděl jídla
v ústavu pro přestárlé...

Viděl jsem rodiny co hladoví.

A na banketech smetánku,
co přecpává se jídlem k prasknutí
(stvrzujíce tak svůj společenský status).

A ryby plovoucí břichem vzhůru,
coby daň pokroku.

Viděl jsem města, vesnice a kraje
v zemi kde křiklouni šli v čele,
v zemi bez pokory a lásky,
v slzavém údolí dalo by se říci

A slyšel jsem i slova co horší jsou než rány bičem

Viděl jsem slunce, nachově rudé, svítit...
...a pod ním kvést hřbitovní kvítí...

Viděl jsem lidi bez naděje

Ano

To vše jsem viděl

A pak jsem viděl Tebe!
A řekl jsem si,
vždyť přece...

Viděl jsem hrát si děti



(2. 8. 2000; 22:52 hod.)

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.