bily kralik lost

Pomerančová

 

Věci se změnily hned druhý den.


Zalévala si polední kávu, když oknem na dvůr zahlédla naleštěné kusy modrého auta, rozložené u sebe jak vystřihovánka z abíčka.
„To byla divná nehoda,“ napadlo ji. Dolila kafe, odložila konvici a přešla k oknu. Na dvoře stálo naleštěné modré auto ani vzdáleně nepřipomínající to, co viděla před chvílí.
Jsem přetažená, napadlo ji. Světlo a stín. Vrátila se do kanceláře.


Šli městem, únorové slunce svítilo dost na dobrou náladu a málo na teplo. Šli kolem budov plných nečitelných nápisů. Tajné vzkazy, možná nesrozumitelné i jejich tvůrcům. Hledali nepopsaný dům.

„Nenajdeš ho, vsaď se,“ řekla, když šli kolem čerstvě počmárané školy.

Proti nim jela malá holčička na kole a mračila se.

„Mluvíš se mnou, jako bych to všechno popsala já,“ říkala dědečkovi za sebou, zrovna když je míjela.

O kus dál rodina na nedělním korzu. Bezbarvá matka a otec, bezbarvé děti v obrovských zářivých dětských autech.


Papírová lodička na řece nabrala už tolik vody, že se potopila.



Knihy v policích, knihy na paletách. Nevzhledné krabice s knihami ve výprodeji. Dav lidí, sem a tam, a nic nekupují, jen plynou.
„Nic jim to neříká,“ pomyslel si, je to jen jeden  z krámů, kam zašli, aby ukrátili čas nebo při hledání zbytečného dárku, kterým se vykoupí na další rok. Možná potřebují zaplnit prázdno v poličce, možná chtějí dokázat návštěvě svoji úroveň.
Pomalu procházel oddělením k pultu s kávou, kolem levných vydání klasiků.


Slova jsou důležitá, Hamlete.


Náklaďáky plné sněhu z chráněné oblasti se vydaly k areálu.

Maily: Sníh patří všem. Přijďte si postavit vlastního sněhuláka!


SMS: des tam//nezajem/neni to naka leva?/neser/zupa/Lavuju te! Mocinky moc! Upa nejvic!/4 rohliky 1 mliko 10 dkg sunky/už balím a jedu domů, vyndej maso z mrazáku/neblika mi pravej blinkr a staveli me benga/ mami mam ctyrku ona si na me zasedla/ my~222. sql a musis na 3337 port/ dekujeme vam za ucast v naší soutezi o pripadne vyhre vas budeme informovat/ cool/ wtf?

WTF?!


Další nápisy na zdech.

Spor o parkovací místa.

My si nic nemyslíme, nás to prostě baví.


Po rumovém večírku zemřel na záchytce 53letý muž.


To ráno bylo trochu pod mrakem a vítr za límci studil jako ruce gelové figuríny. Neviditelné slunce padalo na oblohu a vleklo s sebou další den proti jeho vůli.  „Na konečnou,“ řekl muž v autobuse a vylovil z kapsy poslední dvě mince.

O chvíli později se v Paláci knih rozlomila první paleta a knihy pršely ze všech stran.

Auto se plnilo všemi těmi nesmyslnými poučkami a výkřiky a křičelo jako kukačkové hodiny, odkukávající každou minutu. Až na to, že tahle kukačka měla navíc samopal...

Vepředu vlevo zahlédla stříbrnou plachtu prostorové brány na kraji zakletého lesa.


Bylo to jedno.


Autobus zabrzdil na poslední chvíli a zařadil zpátečku, ale útočící červenozelené lochnesce prostě nemohl ujet.


Domy se zavíraly do sebe a skládaly do krabiček.



1

0

101

111100000

01010111111


2!

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.