O smyslu žití

annoonnyymm

Stala se mi zvláštní situace a kromě kritiky by mě zajímaly i vaše názory, jestli jsem jednala v té situaci správně a jak by jste se chovali vy, když už by jste se do té situace dostali. Kdyby někdo chtěl něco napsat k téma smyslu života uvítám to také. Děkuji.


Teď tu tak sedím a přemýšlím. Stala se mi zvláštní věc. Jsem u mámy v kanceláři. Přišla za ní paní. Její známá. Já ji taky znám už spoustu let. Chodila k nám už když jsem byla malá.
Máma odešla vyfotit jedno auto. Nechala mě tu s ní samotnou.
„Tak co, jak se Vám daří, paní O.?“ snažím se začít rozhovor naprosto nevinně. „Já už jen čekám na smrt. Ty jsi mladá, ještě po něčem můžeš toužit, ještě chceš dodělat školu, založit rodinu, mít děti,…“
Jak může vědět, co já chci a po čem toužím? Ale o to tu až tak nejde. Pokusím se jí namítnout, že je ve věku mé mámy, že ta málem s přítelem přemýšlela o miminku, ale je mi jasné, že to jsou taková slova do větru. „A opravdu Vás nic nebaví paní O.?“  „Ne, můj život už skončil.“ Přede mnou stála paní ve středním věku, která už rezignovala na život. Bylo mě jí líto. Chtěla jsem ji za každou cenu zvednout chuť k životu. Neuvědomila jsem si, že to není možné. Snažila jsem se a nechápala její podstatu. „A nezkoušela jste někdy třeba úplně něco nového? Třeba malovat?“ „No, kdysi jsem se hlásila na uměleckou průmyslovku, ale teď už mě to nebaví. Můj život už je jen každodenní stereotyp. Den za dnem ubíhá, pořád stejně a jen čekám na smrt. Ty to nemůžeš chápat, ty jsi ještě mladá a plná touhy. To jsem byla taky.“ A já si jen matně vybavuji, že je taková, co ji znám. Později jsem se ptala mamky a prý je taková, co ji zná i ona. Vždyť ona téměř vůbec nevychází z domu. Jen sedí doma a myslí na smrt. Řekla mi, že nějaký její vzdálený příbuzný v 21 letech oslepl. Že kdyby se to stalo jí, že ona by se hned zabila, že by nemohla žít jako mrzák a že nechápe, jak on může být pořád plný optimismu, chodit do práce do telefoního centra, jezdit na sportovní akce pro nevidomé a jak vůbec s tím dokáže žít. To ona by se hned zabila…
Já měla tak strašnou chuť ji říct, že je spustu lidí, co je na tom moc zle. Že na praxi jsem se potkala s paní, co ochrnula od krku dolů v 35 letech a přesto mě vždy vítala přátelským úsměvem. Stále slyším slova paní O.: „ Ty to nemůžeš chápat.“ Tak se jí ani nepokouším říct, jak někteří lidé žijí a přesto mají chuť žít. Mlčím. Hledám slova. Poslouchám se, jak ji ujišˇuji, že chápu její postoj. Protože cítím, že je taková osobnost, že je to, co chce od lidí slyšet.
Snažím se vcítit do ní. Nemoralizovat. Nepoučovat. Snažit se jen porozumět. Přiblížit se dívání na svět jejíma očima. Jaké to pro ni je v tom žít? Jaký je život, když člověk žije v každodením stereotypu? Jak se cítí, když každý den čeká na smrt?
 
Přemýšlela jsem nad tím a večer jsem se koukala na hvězdy a snažila se v nich vyčíst, jestli je vůbec nějaký smysl života. A ony neodpovídaly. Jen svítily dál na tmavé obloze a osvětlovaly cestu nočním poutníkům.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.