Absurdnost toužícího člověka

Quaken

Už druhým rokem
si pod peřinou schovávám zrcadlo
abych se v něm každé ráno odrážel
a říkal si: "dnes jsi opravdu nespal sám".

Den co den usínám se zrcadlem po boku
/ nechal jsem si narůst dlouhé vlasy /
a otáčím stínítkem lampy
by silueta nabyla tajemné ženskosti.

Občas mě tlačí do kyčlí a já neusnu
/ žádná žena není dokonalá /
a tak si prohlížím odrazy jejích očí -
- divím se, jak mohou být tak podobné měsíci za oknem.

Pondělky chodívám do hodin zpěvu
a pilně se učím zpívati soprán -
- doma pak vytvářím hlasové iluze
a laskavě na sebe volám: "zlato, ty už jsi tady?".

Okna, ta otvírám každý den dokořán
neboť jako zkušený muž již vím,
že žena potřebuje volnosti
/ přec s každým dnem zdá se mi chladnější /

...

Láska mě nakonec vykradla / skrz otevřená okna rozmarů /
a pro mé nevinné blouznění
spím si dnes na střepech zrcadla
jež skrývají bodavé vzpomínky

a se starým rámem, tvrdou to skořepou
odcestoval jsem za město / do popelnice se nevlezl /
a za zvuku uhasínajícího odpoledne
opřel jsem ho o zídku vzpomínek.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.