30. 9.

vesuvanka

přibližná zeměpisná poloha: 50 st. s. š. 14 st. v. d. výška 340 cm, z toho 70 cm zapuštěno v zemi, hmotnost asi 5 tun


30. 9. 2008

Den jako každý jiný, a přece se trochu lišil od ostatních. Asi před čtrnácti dny mě zaujala černobílá fotografie našeho největšího menhiru, zvaného Kamenný pastýř, který se nachází poblíž Klobuk na Lounsku. A právě 30. 9. jsem rozložila na stůl  malířské náčiní, abych své dojmy z tohoto zajímavého setkání přetavila do barev.

Menhir. Jak tajemně zní toto slovo a ještě tajemnější je jeho původ i význam. Dnes tento mlčenlivý svědek dávné minulosti, připomínající postavu muže, stojí osaměle v poli a  rozhlíží do kraje. Přitahuje pozornost lidí a je opředen nejrůznějšími legendami. Co by nám asi vyprávěl, kdyby uměl mluvit ten železitý kvádrový pískovec.... o místě svého zrození, snad někde u Peruce  v dávném prvohorním ordoviku, takových kamenů jako on tu bylo víc, snad jen menších.  Miliony let klidu na suchu i pod hladinou moře a znovu na suchu, vydán na pospas slunečního žáru i mrazu, jimž dokázal vzdorovat. . Pocítil mohutné záchvěvy Země, kdy se lámaly  její desky a žhavá krev tryskala na povrch. Byl stranou tohoto bouřlivého dění a další miliony let sledoval jak mocné a rozeklané pohoří rostlo a celé se zdvihalo. Pak zvolna dohasínaly jeho ohně a už jen vítr, déšť a mráz si pohrávaly  s jeho vrcholy, které snížily a vymodelovaly  do úhledných homolí. A jediná, zcela osamělá homole čedičového bratra těchto hor se tyčila opodál.

Přehnala se doba ledová a další tisíce let,  kdy přišli  odkudsi ze západu lidé, urostlí, ošlehaní větrem, kteří kámen objevili a odtáhli  do rovinaté stepi, kde ho slavnostně vztyčili. Tehdy se stal menhirem. Jeho menší kamenné bratříčky potkal podobný osud - i ony byly odtaženy a "rozsety" v okolí do řad.  Jen Kamenný pastýř sám by mohl vyprávět o době své slávy, kdy byl člověkem uctíván.

Vše je pomíjející. Přišli jiní lidé, postavili v okolí vesnice a města s kostely, step proměnili v pole. Jen kámen jako pamětník zůstává, vzdoruje erozi  a mlčí. Probouzí zvědavost, ale i úctu člověka, který vše tajemné opřádá legendami. Vědec  jde dál. Pátrá po minulosti,   obchází kámen a zkoumá, měří, chce vědět, proč právě tady a ne jinde byl menhir vztyčen. Hledá souvislost  v postavení Kamenného pastýře  vzhledem k Řípu a zde nachází jistou odpověď. Při  pohledu od Kamenného pastýře  k Řípu je možné dva dny v roce vidět vycházet slunce přímo nad temenem Řípu, a to  30. dubna a 13. srpna.  A právě v tyto dny slavili Keltové svátky  Beltine a Lugnasad.

Dosud jsem u Kamenného pastýře nebyla. Nasávám atmosféru místa prostřednictvím černobílé fotografie a "tancuji" štětcem po papíře.... asi nejtěžší je vystihnout  podstatu Kamenného pastýře, tvar je jasný. ale barvy a povrch
zůstávají tak trochu na mé fantazii. Maluji plochy kamene a zářezy v nich, pak je uhlazuji, nanáším barvy všech možných odstínů, některé smývám, ale jiné znovu přidám - musí prosvítat rezavá, protože pískovec obsahuje železitý tmel.
Je 30. 9. večer. Akvarel je hotový, ale abych mohla posoudit, zda jsem se strefila, musím Kamenného pastýře navštívit. A co bych si přála ještě? Spatřit  východ slunce nad Řípem...
Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.