Udělej mě v trávě...

Pecy

Taková ze života...


 

Poprvé ji spatřil na školní chodbě. Určitě to nebylo poprvé, ale bylo to poprvé co si jí výrazněji všiml. Lukáš zůstal stát jako opařený nad její krasou. Měla v sobě něco navíc, něco co každá holka nemá.
„Ahoj,“ neudržel se Lukáš.
„Čau,“ pozdravila ho zaraženě.
„Wow, viděls to?“ otočil Lukáš hlavu na svého kamaráda Honzu.
„Co sem měl vidět?“ zatvářil se Honza nechápavě.
„Vole jeden! Ji, ty magore. Ja ji musím mít.“ pronesl Lukáš rozhodně.


Jako každé ráno přicházel Lukáš do školní šatny. Hned před dveřmi na něj čekal Honza.
„Ty vole, víš co se děje? Kvinta jela na školní výlet, ale pár lidí tu zůstalo.“
„No a?“ zarazil se Lukáš. V tom mu to pomalu začalo docházet.
„Kdo z kvinty tu zůstal?“ pokračoval Lukáš.
„Ta tvoje buchta, Jorika.“
„Pecka, kde teď jsou, nevíš?“
„No cosik dělaj u školy, jako venku. Něco tam kopou, či co.“ řekl Honza.
„Aha...“
„Jdem se tam podívat?“ zeptal se docela zbytečně Honza.
„Tak ne asi!“

„Zdar, co tu dělate?“ pozdravil Lukáš všechny studenty kvinty.
„Teď už nic, ta flaška už taky padla.“ odpověděl mu Tomáš, jediný kluk, co nejel na výlet.
To se dalo čekat, studenti gymplu jsou chvili bez dozoru a hned se zkalí jak draci...na jejich místě bych udělal to samé. Akorát jedna holka to trošku přehnala. Bára z jakési prdele nedaleko odsať.
„Co jste pili?“ptá se Lukáš více méně Joriky. Jorika, takové jméno, vnitřnosti se mu točí, jen se jí dotknout, ne, nejde to. Odpověď ho vtrhla zpátky do reality.
„Měli jsme jen jednu flašku, ona toho moc nevydrží, víš.“ odpovídá sametový hlas.
Uhranula ho, Lukáš se na další konverzaci nezmohl a jen jí pozoroval.
„Tak mi už půjdem, ne? Víš co, my máme školu.“ přerušil ticho Honza.
„Jo, jdem...“ ozval se Lukáš a pohledem pořád visel na ni. „Tak čau.“ ještě dodal.

„Šel bys stanovat?“ povída Lukáš.
Seděl spolu s Pavlem na střeše nedostavěné budovy a kouřili. Pracovali tady celé léto a v tuto dobu měli vždy přestávku. Tak se jen kochali pohledem na projíždějící auta, které někam spěchali. Oni měli čas. Lukáš měl tyto chvíle rád, jako by se zastavil čas a oni si vychutnávali tu jednu cigaretu a hovořili spolu.
„Stanovat?“ ozval se vedle Lukáše Pavlův hlas. „Šel bych, určitě! Už dlouho sme neudělali žádnou takovou akci, co? Mě to sezení po hospodách už vůbec nebaví...“
„Právě!“ řekl Lukáš a začal Pavlovi vyprávět o Jorice, o tom jak si na ní sehnal kontakt. A že domluvil stanováni. S ní a jednou její kamarádkou.
„Takže tam bysme byli my dva a dvě číčí?“ zeptal se vesele Pavel.
„Správně! Bylo by to příští týden v sobotu... Tak co?“
„No jo! Pojedu, jestli budu mít čas...“
„Budeš uvidíš! Přece bys mě tam nenechal s dvěma kočkama samotnýho?“ provokaval Lukáš.
„Héj! Chalani! Pojďte robit!“ ozval se ze spodu šéfův hlas.
„Tak pojď, jdem! A neboj, nenechám tě v tom...“ řekl ještě Pavel.

Lukáš seděl v hospodě a obědnával druhé pivo. Kde sakra jsou, přemýšlel, měli tady už deset minut být. Ale co, dochvilnost nepatřila ani k jeho silným stránkam, tak čekal. Když dopíjel třetí pivo, tak se konečně otevřeli dveře a v nich se objevili ony dvě. S pozdravem si přisedli. Tohle je Siki, pronesla celkem zbytečně Jorika, tak odvidění je znal obě.
„Co si dáte?“ zeptal se.
„Co si dáš ty?“
„Ja nevím, podle toho co ty!“
Kurva, ženský, pomyslel si. Zašel k baru a pochvíli se vracel se třema pivama a zelenýma.
„Ja nechci tvrdé!“ zaprotestovala okamžitě Siki.
„Copak zelená je nějaké tvrdé?“ zeptal se zaraženě Lukaš a kopl jí do sebe.
„Tak co je holky, pijeme.“ pravil Lukáš už s trochu opilím úsměvem.

„Pavel? Konečně! Tak co dojedeš? Jo, ty už si tady, tak to je pohoda. Jasně, jdem ti naproti. Čau.“ domluvil Lukáš a dal si mobil do kapsy. „Takže už je tady.“ dodal pak.
Už předtím jim říkal o Pavlovi, jeho kamarádovi. Sama Jorika Lukašovi navrhla ať vezme s sebou nějakého kamaráda, přece jen by to vypadalo blbě, kdyby stanovali dvě holky s jedním klukem. Teda ne, že by byl Luki proti. Tahle představa trojky s těma dvouma rozjetýma kočkama s lesbickými sklony, se mu líbila.
„Čést, Lukas!“ volal z dálky Pavel.
„Nazdár, vole!“
Pak začalo velké představování: „Tohle to, to je Pavel. A tady: Jorika, Siki.“

„Jo, teší mě holky!“ Pavel byl ve svém živlu. „Hele Lukas, že už si něco pil.“
„Měl sem jen čtyry piva a tři zelené.“ odpověděl s anglickým přízvukem Lukaš.
„Tak jdem někam pro flašku, ne?“
„Jo, jdem! Já vím kam! Pojdtě za mnou.“
Po cestě se Lukáš s Pavlem domlouvali co koupit. A dávali dohromady finance.
„Já bych koupil nějaké piva a flašku, radši dvě.“ zamumlal Pavel.
„Dobře, kolik chceš piv? Jako pro sebe.“ zeptal se ho Lukáš.
„Tak pět, šest mi stačí.“
„No, ja taky nějak tak. To mámé dvanáct piv. Kolik jich chcete vy?“ otočil se směrem k holkám.
„Nám stačí tak tři každé.“ odpověděla Siki.
„Hmmm...To je osumnáct piv vole! Koupíme rovnou basu!“
„Tak dobrá....“ řekl Pavel. Během tohoto rozhovoru došli k hopodě.
„Tady?“ zeptal se Pavel.
„Jo, jo.“ Lukáš otevřel dveře.
Holky čekali venku, ale nečekali dlouho. Během pěti minut se dveře otevřeli a v nich se objevili Lukáš s Pavlem, v rukou basu piv.
„Kde máte tu flašku?“ ozval se Sikin hlas.
„No, přemýšleji jsme, že dvacet piv je přece jenom dost, když jsme čtyři!“ odpovídá se smíchem Pavel.
„Tak jdem postavit ten stan, dokud je něco vidět.“ zavelel Lukáš.

Čtyři postavy došli za zelenavého soumraku k malému rybníčku.
„Tady?“ zeptal se Pavel.
„Jo tady by to šlo...“ ozvala se Jorika. Valná většina byla pro a tak se začal stavět stan. Stan postavili spíš holky, protože chlapi – gentlemani začali otevírat první piva z basy a rozdělali oheň. Za deset minut stan stál a oheň dohoříval. Tak byli potmě, ale nikomu to moc nevadilo. Lukáš otevíral piva a rozdával cigarety. Potom si sedl vedle Joriky a měl z toho všeho dobrý pocit. Nechal Pavla bavit se se Siki a začal valit klíny do hlavy Jorice. Teď už byla taková tma, že nešlo nic vidět. Seděl těsně vedle ní, vychutnával si její přítomnost, její vůni. Objal jí a přitáhl k sobě. Vědel proč na tohle stanování jede. Táhli ho zde lidské pudy. Ale teď mu Jorika připadala tak křehká a zranitelná. Říkal si, že mu nejde jen o ten sex, chtěl jí. Ale zrovna v tu chvíli se cítil jako zvíře, kterému příroda velí: rozmnožuj se. Uchopil jí za ruku a zvedl se.
„Pojď...“ řekl prostě.
„Kam chceš jít“ ptala se Jorika
„Jen tak se projít“
Zvedla se a poslušně s ním odešla jako ovečka.

Asi po dvou hodinách se začal otevírat zip stanu, ve kterém ležel Pavel se Siki. Siki spala.
„Kde jste byli?“ zeptal se rozespale Pavel.
„Hádej debile!“ šeptal Lukáš a lezl do stanu. Jorika byla v těsném závěsu za ním. Jak ulehli jejich těla byla propletena jako hadi. Usínalo se mu krásně.

Strašné ráno. Horko, kocovina, smrad. Ale hned jak Lukáš otevřel oči zalilo jej zvláštní teplo, teplo člověka, který ležel vedle něj. Krásné ráno. Vymotal se z jejího sevření a vylezl ze stanu, ve kterém se už pomalu nedalo dýchat. Obul si boty a zapálil cigáro. Jeho pohled spočinul na base piv. Ještě jich tam pár zbylo. No, co. Co mě zničilo, tím se i spravím, pomyslel si. Otevřel si pivo a přemýšlel. Během deseti minut celé osazenstvo stanu vylezlo ven. Lukáš jim nabídl pivo a rozprostřel svůj spacák na zemi. Jorika ležela zády k němu. Utrhl si kousel jitrocele a začal jí tím stéblem trávy jezdit po odkrytých zádech. Cítil jak se chvěje. Pak zalej níž pod kalhoty. Otočila se na něj. Ty oči. Ten pohled. Chci tě na vždy. Znova cítil její ústa. Přál si ať to nepřestane.

Šel ji dopravodit domů, Pavel už jel. Ale Lukáš se chtěl co nejdýl zdržet ve společnosti toho pozemského anděla. Vedli se za ruce a Lukáš si užíval každý okamžik.
„Tady už bydlím...Musím už jít, víš my jedem pryč.“ ozvala se.
„Jo pohoda, půjdu na vlak.“ souhlasil by se vším co vypadlo z těch jejich sladkých úst. Poslední rozloučení a tradá na vlak. Lukáš na vlakáči ještě usl. Možná to bylo tím horkem, ale spíš to dělali ty piva co vypil po ránu. Nakonec však šťastně dorazil domů, plný pocitů.


Ještě večer jí poslal lásky plnou sms. Čekal do rána, den, dva...Nikdy se neozvala...Jen mu napsala, že se stěhuje do Prahy.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.