Budíku, buď proklet!

Toscana

Je to už nějaký čas zpátky, co ze mě tohle vypadlo, ale snad to nebude tak vadit...


Budíku, buď proklet“

 

           V noci na dnešek jsem šla spát později než obvykle, už skoro svítalo. Venku nepříčetně vřískali ptáci a docela bez respektu k ještě všudypřítomným hromadám sněhu vyzpěvovali o jaru, které sem zatím přišlo pouze kalendářně. Zejména jeden druh, jehož ovšem nejsem po skřecích schopná přírodopisně zařadit nikam, řval, jako by za to pobíral pravidelnou rentu ze státního rozpočtu. Usínání mi znepříjemňoval dostatečně. Ačkoli jeho jméno neznám, je pro mě soukromě Ječounem jitřním.

 

           Jsem z typu lidí, o nichž se říká, že jsou sovy. Ticho noci dává netušený rozlet myšlenkám. Miluji ten sametově tmavomodrý klid, ve kterém bych snad i básně psala, kdyby mi byl dán shůry dar veršotepectví.

 

           Ovšem po krátkém spánku, blízce připomínajícím bezvědomí, mi vedle hlavy zaburácel budík, ten tyran, který v osvícené moderní době dokonale nahradil středověké mučící nástroje – dejme tomu palečnice. Jeho zvuk, řičící doprostřed snů, byl jako rána kladivem do hlavy. Uvažovala jsem chvíli, zda opravdu z teplého pelíšku vystrčit nohy, nebo se raději do toho útulna ještě hlouběji zavrtat, zapomenout na čekající povinnosti a propadnout se zpět do náruče Morfeovy. Nakonec jsem se vstát donutila, naplněna opovržením ke všem, co za kuropění vyskočí vesele z peřin s pusou od ucha k uchu.

 

           Skřivani, jak se říká těm, kdo se o šesté vymrští z lůžka jak čertík z krabičky, a naplnění energií a optimismem radostně vítají nový den třískáním hrnků v kuchyni, dovedou nám, sovám, pořádně pokazit náladu už tak pojitřně kleslou na bod mrazu. Sova skřivana vnímá jako nechutně zrychlené ptactvo, nezasluhující si nic jiného, než nepochopení a hluboké pohrdání. Sova mžourá do úsvitu jakoby z posledních sil a vůkol kmitá rozverný skřivan. Strašné, trestuhodné, na zabití !!!

 

          Před časem jsem kdesi četla, že skřivani jsou potomky pravěkých sběračů lesních bobulí, kdežto sovy jsou pravnuky lovců zvěře, vyrážejících za kořistí kryti noční tmou.

 

           Pokud tomu tak skutečně je, pravím:

Dejte mi do ruky oštěp a do srdce odvahu, půjdu si za svitu luny skolit svého prvního mamuta!“


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.