PŘÍRODA - VÝSTUP NA RADOBÝL

vesuvanka

Jeden ze starších výletů (6. srpna 2000)


PŘÍRODA - VÝSTUP NA RADOBÝL

Popsala jsem většinu svých výletů po Českém středohoří, které jsem podnikala s Poutníky Českého středohoří, ale některé také sama, a o těch jsem málokdy napsala. Mezi ně patří můj výstup na Radobýl, tyčící se nad Litoměřicemi (do výšky 399 m nad mořem), čedičový vrch, který se proslavil svojí geologickou minulostí, ale dost tvrdě za to zaplatil. Poměrně velká část západního svahu byla odtěžena, když se pak objevily dva lávové proudy, z nichž každý má kamenné kvádry uložené v jiném směru. To nakonec kopec zachránilo před další těžbou. 

A právě toto místo bylo pro mě lákavé, obzvláště, když jsem tehdy byla několik dní začátkem srpna v Litoměřicích.  Nebylo nic snazšího, než sednout na motoráček, jet do Žalhostic a od nádraží vedla žlutá turistická turistická značka až na vrchol Radobýlu.

Vystupuji z vlaku a již mě žlutě značená cesta vede ze Žalhostic vzhůru do kopce vstříc dobrodružství a mým přírodovědným objevům, na něž se těším. Prvním zajímavým setkáním je kvetoucí kamejka modronachová, chráněná rostlina, vytvářející malý téměř trojúhelníkovitý kobereček poblíž cesty, která je postupně zarostlá a pokračuje opuštěným sadem. Prodírám se vysokou travou, která mi klade odpor. Musím totiž zvedat ruce se svými "francouzskými kamarádkami", které mě věrně doprovázejí při chůzi i při mých výstupech na středohorské kopce.
Je to docela tělocvik, ale určitě lepší a zajímavější než někde v tělocvičně.
Sluníčko docela připaluje, takže  je naděje, že v bývalém lomu  možná uvidím otakárky i další motýly a určitě odtud bude krásný rozhled na Lovoš, Milešovku a další středohorské kopečky a samozřejmě i na Říp.

A už je tu listnatý lesík, kde se opět vynořila úzká cestička, která je příjemná a vede chládkem.Tu a tam se ozve budníček lesní, při cestě kvetou zvonky kopřivolisté, třezalka. Po chvíli je tu odbočka vpravo a začíná strmější stoupání, je to poslední úsek k mému cíli, možná, že se vydám ještě k vrcholu.

A najednou pásmo lesa končí a je vystřídáno téměř holým svahem, kde se tu a tam  uchytily bodláky, nad nimiž poletují různí okáči, bělásci a modrásci. Chvilku je pozoruji, ale moc se na ně nesoustředím, protože  uvažuji jak dál. Svah je velmi strmý a není se čeho zachytit, není tu kmínek stromu ani větší kámen, o nějž bych se mohla opřít. Vezmu to tedy po čtyřech. Lezu po kolenou a hole, které jsem položila na zem, vždy poposunu. Je to docela legrace, ale je to náročné, terén je suchý a ruce i kolena mi podklouzávají.
Podívám se před sebe. Lom už nemůže být moc daleko, ale stoupání je stále strmější a svah začíná být šikmý i příčně, z čehož začínám mít docela strach, ale nechci to vzdát.
Jeden "krok-lez", druhý "krok-lez" , třetí, čtvrtý.... ujela mi ruka a pravá noha a do pohybu se dalyí i francky, které jsem taktak zachytila a najednou, když jsem viděla vlevo spád svahu, zamotala se mi hlava a zmocnila se mě  panická hrůza, že  spadnu dolů, jsem tu úplně sama, jediného člověka jsem tu nepotkala.... Rozklepaly se mi ruce i nohy. Musím to vzdát a slézt pozadu, abych neviděla tu hloubku po sebou. S velkým strachem slézám dolů.  Oddychnu si, když se dostanu k prvním stromům, kde bude cesta jistější.
Pak se ještě podívám nahoru. Nepřišla jsem kopec pokořit, ale poklonit se mu a obdivovat jeho krásu.  No nevadí, určitě ještě něco zajímavého uvidím.

Vracím se  na cestu, od níž vedla pro mě nezdolatelná odbočka a pokračuji po úbočí Radobýlu. Lesík je řídký, místy krásný výhled na Milešovku a zajímavá květena. Bodlák pcháč bělohlavý je místy vyšší než mých 160 cm. Kvete tu hlaváč běložlutý, hvozdík kartouzek, žlutý starček přímětník  a poletuje tu spousta motýlů, zejména modrásků  a čmeláků, kteří usedají na květy. Moji pozornost upoutá větší motýl, který při letu připomíná létající plamen. Konečně si sedl na květ bodláku a složil křídla do trojúhelníku podobně jako můra. Je  černohnědý s krémově bílými příčnými pruhy. Zdá se, že motýl není plachý - vedle přisedl čmelák, motýla se dotknul, ale jemu to vůbec nevadí.
Vytáhnu svoje kreslící náčiní a motýla naskicuji. Připomíná mi přástevníka medvědího, ale je trochu jiný. Motýl po chvíli odlétá a já si povšimnu jeho ohnivě oranžových spodních křídel. Jak jsem později zjistila, byl to přástevník kostivalový.

Po chvíli mě žlutá značka vyvádí z lesa. Jak zjišťuji na mapě, zavedla by mě větší oklikou do Litoměřic a místy po silnici, což nechci. Takže se vracím zpět na nádraží do Žalhostic a cestou se ještě pokochám pohledem na středohorské kopečky a kamejku modronachovou, kterou jsem poprvé viděla pod Radobýlem.
I když se mi nepodařilo dojít do vytčeného cíle, Radobýl mě rozhodně nezklamal a přinesl spoustu zajímavých zážitků.






 
Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.