Svlékání

egil

Svlékání
 
                                                     Prázdné chodby vedou do prázdných pokojů
                                                                  (U. Zupan)
 
Vyšli jsme do ulic. Mlha nám sváděla zimníky, lpěla
na každém fotonu pozdního světla. Vyšli jsme
z činžáku. Dveře nás prořekly jedinou slabikou –
                                   na chodník, který nebyl posypaný solí,
ačkoli v poledne sněžilo
 
do našich polévek 
         narychlo v kantýně U Karla.
 
O čem jsme při jídle mluvili? o domě, o starém činžáku,
                               o dveřích, o krátkých procházkách ve dvou;
a že V Botičské bourali na stěně stopa po strženém schodišti
                                       jako otisk skládacího metru –;
a že se tam rozhodně musíme podívat, ano, v noci, bez svítilen,
dveře nás vysloví jedinou slabikou ztěžka a skřípavě
jako dvě nadávky na tmu.
 
Naftalín, staroba, plátna a závěsy,
oči: dvě kuličky proti molům. To není skutečné, říkáš mi,
předsíň je předsíň, ne tlusté střevo našeho bytu.
 
Vyšli jsme do ulic
do ulic jednoho zimního večera. Pára od kanálů, auta a tramvaje.
Víc nevím nic.
Ta představa moje není.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.