Poušť

Amanda

 

Proč, i kdyby tu teď byly stovky lidí

cítím se jako malé dítě,

které jediným krokem zapomnělo cestu zpátky.

 

Bloudí, hledá

duši mu zraňují

zoufalé výkřiky

nikdo ho však neslyší...

 

Je mu zima,

 s nepopsatelnou úzkostí se dívá

vstříc paní Noci.

 

Každý zvuk vnímá tisíckrát hlasitěji,

přináší mu bolest,

jako když probodneš srdce jedovým šípem,

bolest která nepřichází,

prostě tu je a stále se prohlubuje?

 

Stále jde?

 

Už ani neví,

kde v sobě bere tu sílu,

vzdorovat té kruté realitě.

 

Jde

s podivnou připraveností

na pád v každém jeho kroku,

vždyť co už může přijít horšího?

 

...nekonečná mlha a prázdnota...

 

Najednou nachází velký ostrý kámen,

dílo plynoucí nekonečnosti času, 

obejme ho svýma malinkatýma ručičkama

konečně někdo přijal jeho náruč?

 

...a mají nač dopadat jeho slzy...


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.