Beze jména

Harty

Jedno z těch děl, sepsaných v naprostém zoufalství...


„Zkurvená děvko! Vypadni z mýho baráku a už se nevracej!“

Slza.

Třas rukou.

Pocity? Strach. Tíseň, svírající žaludek.

 

Bolest. Uvědomuje si nesnesitelnou bolest. Malý svět kolem se najednou zachvěl, zmenšil. Všechno je nějak jiné. Co se to jen děje? Barvy se mění, místy se mažou. Chce potravu. Potřebuje ji. Jinak zemře. Je slabý, dlouho nedostal živiny. Chce se pohnout, dát o sobě vědět. Ale vše je nějak malé, nemůže. Aspoň párkrát zatřepe nohou.

 

Špína. Rozbitý vypínač. Seru na to. Všude svinec, všude prázdný pytlíky, injekční stříkačky.. Nasrat. Cigáro. Kouř. Odpočinu si, za půl hoďky jdu k Mikovi.

 

Konečně je to tu. Jakési zvláštní opojení. Někdy je to příjemné, jindy ne. Někdy toho je strašně moc. Nemůže se bránit. Chtělo by utéct, schovat se. Vystavět bariéru, přes kterou to neprojde. Ale nejde to. Tak to snáší. Teď toho moc není. Po chvíli zase pohyb. Ne moc dlouho. Jen chvilku.

 

Asi ti je, ty zasraný hovado, úplně jedno že se dusím a za chvilku tě pobliju. Slzy. Bolest. Jen si vzdychej. Jednou to budeš ty kdo bude jiným kreténům vykuřovat péra jen za to, že tě nechaj žít a šlapat, abys měl na fet. Pusť mi, kurva zatraceně tu hlavu, potřebuju dýchat.

 

Všechno je zas jiné. Rozmazané. Jednou moc malé, jindy velké. Kope. Chce živiny. Umírá. Místo toho jen přichází o poslední energii, co ještě má. Najednou přichází ta druhá věc, která se čas od času děje. První pocit opojení, který dneska zažil bývá nepříjemný, ale tohle je něco úplně jiného. Dokonalost která se stává nepopsatelnou. Cítí se úžasně, dokonce i potřeba živin se ztratila.

 

Tep tep tep kurva tep.. Všechno v prdeli, rozmotaná hlava, svět rozmázlý na mých červených stehnech. Tep tep TEP TEP! Ztrácí se všechno okolo. Stěna vypadá jak podchod v zapadlé čtvrti. Poblitá, zechcaná a poplivaná. TEP TEP TEP!

 

Kde je moje hlava?

 

Neuvažuj. Nepřemýšlej. Zasranci sou všude okolo, ty jim kouříš péra a pak fetuješ. Sakra, zas kope. Taťka mě vyhodil z baráku. Z bytu mě asi vyhoďí taky.ádherně rozmazaný barvy všude okolo. Miluju tenhle svět.

 

Miluju tenhle svět. Miluju když mě Mike dusí. Miluju fet.

 

 

„Kde sou mý prachy, děvko?“

Co ti na to asi mám říct. Můžu ti dát tak polovinu, jinak nebudu mít kde bydlet.

„Máš pět vteřin abys vysolila moje prachy, jinak ti tadyhle Jose udělá z ksichtu strouhadlo na brambory!“

Aha. Co teď? Co mám kurva dělat,co mám kurva dělat, co mám..“

„čtyři…“

 

Pocit kdy žiletka protrhuje kůži na tváři, zařezává se tak hluboko že drhne o zuby a bere s sebou i kusy dásně si asi málokdo dokáže dělat, zvlášť když Vám na rukou klečí tak tunové hovadí, čili přítok krve je nemožný. Neřvala jsem. Slzy mi tekly, a to přímo do ran, ale stejně jsem neřvala. Ozvalo se bouchnutí dveřmi. Jsou pryč. Myslím že mi ještě něco řekli než odešli, ale nevnímala jsem.

 

To co se dělo posledních několik chvil tu ještě nebylo. Obrovská Váha promáčkla stěnu jeho malého světa.Vše se smrsklo a tlačilo. Přišla bolest. Nemohlo kopat, pohnout se, nemohlo vůbec nic. A bylo to horší. Vše okolo se třáslo a když ta váha, zabraňující pohybu zmizela, roztřáslo se to ještě víc. Připadalo mu, že se vše nějak ztrácí.

 

Bezmoc. Zoufalství. Ohromné návaly agrese. Chuť rozbíjet, možná zbít. Rozházet nábytek, rozmlátit si ruku o stěnu..

 

Sedět v čekárně je fakt nuda. Nesnáším čekárny, smrdí to tu, všichni jsou ti děsně tiší a divní. Zavolali si mě dovnitř. Klasický smrad doktořiny. Kecy, kecy, podepisování, prachy až pak.. A pak to přišlo.

 

Něco se děje.

 

Kurva…

 

Vše se mele, přelívá, rozplývá. Každý vjem který už funguje,pracuje chvilku nezávisle na jiných, jindy se spojí do jednoho a vše se roztočí v jednom velkém víru. Chce kopnout, ale nohy neposlouchají. Chce se pohnout, ale nic nefunguje. Co se to děje? Co se to děje?

 

Našlapuje. Potichu, jako myška. Zírá před sebe, čas od času z oka vyrazí slza, která pomaličku brázdí tvář. Neví kam jde. Slyší zvuky, ale nepřiřazuje je k ničemu co zná. Slova jakoby někdo hodil do mixéru a stal se z nich salát nepořádku. Myšlenky odletěly s ptáky do teplých krajin. Prostě jen jde…

 

A pak přišel klid. Už žádné ono nebylo.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.