Utrpení Štěpána Holuba

Movsar

V tomto textu nedošlo k týrání právníků ani jiných zvířat.


"Malý důůům nad skááálou, malý důůům nad skááálou", znělo v časové smyčce z reproduktorů v rozích místnosti. Text se zlověstně opakoval, hudba byla stále stejná. Do místnosti vkráčela Věra. Identitu Věře dodávaly kožené džíny, pevně obepínající její podlouhle oblý zadek.

Štěpán Holub se stihl připoutat ke zdi ještě před příchodem Věry. Poutal se o překot, odpočítával stoosmdesáté opakování refrénu a tušil, že už zbývá jen chvíle. Poutal se tak, jako by se zachraňoval.

Štěpán Holub už byl celý spoutaný, vypadal se svou holou hrudí a obrysy žeber stahujících se v zrychleném dechu jako svatý Šebestián.

A to neměl dělat, vyjektla žena v kožených kalhotách a průsvitné polohalence. Přestože její hlas byl spíše sametový, Štěpán, teď už spíše Šebestián, její hlas vnímal jako jekot sirény policejního vozu nebo zvuk plechového bubínku trpasličího nacisty.

Hruď se mu rozšiřovala vzrušením, břicho, stejně hladké, klesalo s každým prudkým výdechem.

Zavířilo pomyslné finále. Věra natáhla tětivu luku. V očích v tu chvíli neměla nic než chlad, nic než krutost. Zacílila na tu chlapecky vypadající hruď. Finále zavířilo ještě více. Krátká chvíle ticha, v ní ještě dvakrát stažené břicho, dvakrát rozšířená hruď.

Tělo Štěpána Holuba přijímá první gumový šíp. Přísavka dopadla s mlasknutím doprostřed bílých prsou. A druhá. Věra je chladná a krutá. Štěpán Holub umírá.

"Jsi negr Štěpáne, jsi negr!" zašeptala svým medovým, ale ve Štěpánových uších spíše štiplavým hlasem Věra, a vstřelila do Štěpánova břicha třetí, poslední šíp s přísavkou na konci.

 To vše se stalo v malém domě nad skálou.  


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.