Zlodějka snů V

Marcela.K.

                                                 
 
 
                                                  *Epilog*
 
 
Konec působí, jako by to ještě nekončilo, ale to asi jen pro něj. Čtenář už dál nesmí; Najde si svou cestu, ten, který zažil.
 
 
 
 
 
 
 
 
,,Nesahej na ni!“
Trhla sebou, lekla se a rychle položila skleničku zpátky na poličku u Michalovy postele.
,,Promiň,“ řekl a sedl si na lůžko vedle ní.
Pokrčila jen rameny. Nezeptala se… mlčela.
Bylo na něm, aby zahnal to ticho, které se mezi nimi rozprostřelo. Místo toho vzal do ruky skleničku on a schoval ji v dlani. Pak vsunul ruku do kapsy. Jakoby se bál, že jeho dlaň je málo na to, aby ji ochránil.
Když už by se mlčení mezi nimi dalo rozkrájet, ozvala se Eva sama:,,Jsi divnej.
Co se stalo? Proč mlčíš?“
Zvedl se: ,,Chceš něco k pití?“
,,Jo, třeba vodu z vodovodu…“ snažila se, ale on jakoby byl myšlenkami jinde.
Vrátil se z kuchyně s lahví minerálky.
 
,,Znala jsi Lenku Petříčkovou?“ zeptal se jí nečekaně.
Polkla nasucho a kývla:,,Myslíš tu co….“
Nedořekla. Chodila do stejné školy jako Lenka. Jak by mohla nevědět. Vždyť před dvěma roky visela její fotka na chodbě gymnázia hned u vchodu….a černá stuha kolem se nedala  také přehlédnout.
Michal si sedl na židli proti ní :,, Chodili jsme spolu. Už to jsou dva roky. Měla maturovat…“
Pak zase zmlkl a díval se kamsi mimo čas.
Eva se napila a nevěděla co říci. Pozorovala Michalovu skloněnou hlavu: ,,Míšo,“ natáhla ruku, chtěla ho pohladit po vlasech:,, Mišáčku…“
,,Neříkej mi tak!“ vykřikl Michal a prudce se narovnal.
Eva se lekla, ucukla  a zasunula  obě ruce raději pod stehna svých nohou.
 
On opět sklonil hlavu. Po chvíli začal potichu mluvit:,,Co myslíš, co je horší. Umřít a nebo se rozejít?“
,,Cože? Co to říkáš? Nerozumím ti,“ odpověděla mu …
,, No, co si myslíš, že je horší. Skleněnka tvrdila, že lepší je umřít.“
,,Jaká skleněnka? Já ti vůbec nerozumím.“
,,Lenka – sklenka – Skleněnka….“ Konečně se v Michalově tváři objevil lehký náznak úsměvu.
,,Žily jen s mámou. Táta jí umřel, když byla maličká. Říkávala, že to je pro ni lepší varianta, než rozvod. Nedovedla si představit, přijít o otce třeba tak, že by se její rodiče rozvedli. To by  prý tátovi nedokázala asi nikdy odpustit…Já si to tehdy myslel taky. …“
,,A dnes už si to nemyslíš?“
Michal zvedl hlavu a podíval se na Evu: ,,Nevím, přemýšlím o tom často od té doby. Co je lepší? Smrt, nebo rozchod...
Nemůžu se s tím pořád srovnat. Dnes bych snad byl raději, kdyby se se mnou rozešla a byla živá.
Nějak jí nemůžu odpustit… Jenže kdyby tu byla, nedokázal bych jí asi zase odpustit, kdyby …“
 
V tu chvili se Eva rychle zvedla:,,Holky mi říkaly, že jsi divnej! Proto chodíš k naší škole?! Čekáš na ni?! Jenže ona nepříjde!!! Jsi fakt blázen!“ V tu chvíli zahlédla pod sklem na psacím stole rozostřenou černobílou fotku dívčího obličeje:,,Kde jsi sehnal moji fotku!“ téměř vykřikla a ukázala prstem na desku stolu.
,,To nejsi ty! To je Lenka…možná bys už měla jít,“ řekl pevným hlasem, vstal a otevřel dveře do chodby.
 
Konečně  zaslechl  bouchnutí domovních dveří, otevřel skříň, vyndal láhev, vytáhl z kapsy skleničku.
Když ucítil v ústech chuť peprmintu, polkl a zašeptal:,,Neboj se, nosím tě pořád sebou…"
 
 
 

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.