Lidé s rejstříky

Movsar

Následující zamyšlení patří jisté úrovni komunikace. Běžná komunikace ve své první fázi je nesena rejstříky: konverzace s jejími ustálenými frázemi: Jak se máte, Aby to počasí vydrželo, Jak se daří manželovi? atp. V pokročilejší fázi komunikace se využívá rejstříku ke sdělení osobnějších témat: Ten náš kluk, ten nám včera na třídních schůzkách dal..., Řeším teď v práci takovou složitou věc atd. Ke slušnosti patří i ukončení této fáze a vstup do fáze třetí - komunikace vlastní. O situaci, kdy člověk uvízne v druhé fázi je řeč.

Takový člověk má vždy po ruce rejtřík frází, klišé, floskulí. Předžvýkané věty, které naroubuje na jakékoli téma. Život je boj, To je tvůj názor, respektuji tě, Děti jsou děti atp. Nezřídka mají fráze podobu tautologií. Roland Barthes vystihl podstatu tautologie jako dvojí vraždu: zabíjí se racionálno, protože se nám zpěčuje, zabíjí se řeč, protože nás zrazuje. Prázdnota, prázdná sdělení. Martin Heidegger pojednal takovou situaci v knize Bytí a čas: je pro něj úpadkem řeči, kdy se řeč mění v pouhé řeči. Jakési pavlačové tlachání. Jenže pavlač je místem, kde je povoleno tlachat. Podobně jako třeba v parlamentu. Vyprázdněná řeč je ale něco jiného. Přichází nevhodně, nemá své místo než při prvním setkání džentlemanů na ulici. Pak se odkládá jako svrchník v horkém počasí. Pokud zůstává, je vetřelcem. Rejstřík připomíná jídlo v prášku: někdo šikovný skutečnou potravu rozložil tak, aby se dala tím nejprimitivnějším způsobem použít kdykoli a kdekoli. Co na tom, že je to jen sériová umělina. Lidé s rejstříky nezřídka považují sdělení či reflexi za výmysl básníků a filosofů, za pouhou zábavu těchto "úchylných individuí". Komunikaci zredukovali na předávání informací o exotických dovolených, 3D filmech (nadstavbě) a potravě (základně).

Svést úpadek řeči na konzum by bylo povrchní či spíše neúplné. V Komunistickém postskriptu Boris Groys sice vysvětluje, proč kapitalismus skutečně má tendenci namísto jazyka upřednostňovat zboží, zatímco komunismus jazyk jako médium preferuje. Historie úpadku řeči ale sahá hlouběji do historie. Proč lidé s rejstříky? Protože se svezli na vlně encyklopedie. Enycklopedie, nová "kniha knih", vynález osvícentsví poskytuje rejtřík, odpověď na vše. Odpověď rychlou, předžvýkanou a nadto vědecky ověřenou. V euforii nového objevu, berle všech berlí vznikají slovníky téměř čehokoli: od praktických slovníků cizojazyčných, přes zábavné slovníky vulgarismů až po teroristický Slovník floskulí, který rozkládá systém zevnitř. Kruh je uzavřen, cestu ven lze hledat prostřednictvím posledního žánru. Jenže ti co v kruhu slovníků uvízli, si jen málokdy vzpomenou na Vladimíra Justa.

Encyklopedická metoda by sama o sobě nebyla pro řeč tím nejhorším. Dějiny s sebou nesly ale další skutečnosti: přežil se romantismus, který dodával sdělení náboj, došlo k zapovězení vášně: kdo kdy viděl archivní záběry projevů Hitlera či Mussoliniho, nemohl nevidět to ztělesnění vášně, oheň v řeči i gestech. Může se pak někdo po válce přihlásit k vášni? Podle jednoduché logiky ne. Vášeň ale dostala ještě další ránu. (Post)moderní interpretace psychoanalýzy přejmenovala vášeň na touhu. Frontální útok na vášeň dokončila lacanovská linie degradací samotné touhy: není to nakonec ani člověk sám, kdo touží, nýbrž jeho Druhý.

Zbavte však obyčejného člověka vášně a podejte mu encyklopedii/slovník označený jako spolehlivý vynález moderní doby. Dostanete člověka resjtříku. Dostanete velkou dávku prázdných vět. V lepším případě méně unavující jedno slovo: Supr!    

   


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.