Před velkým třeskem

LeeOn

Někdy z rána při návratu domů....


Tak si to pěkně srovnáme...

Pro člověka je přirozená touha poznávat. To znamená, že pomalu přichází na zákonitosti, které se tvořily miliardy let. Dalo by se tak s nadsázkou říct, že nemůže přijít na nic jiného než co se nabízí kolem nás. Pěkně to přepsat do teorie, ověřit experimenty a zapsat jako zákonitost. Jablko padá ze stromu vlivem zemské tíže, lodě jsou nadlehčovány vztlakovou silou, do pevné země se taky nepropadnu...

Stejně můžu uvažovat o postupech lidského vědomí s tím rozdílem, že tam určuje zákonitost vědomí samo. Respektive koloběh impulsů a chemikálií. S vylepšenou umělou inteligencí budeme ale schopni odhalit i tu posledni chemickou kombinaci, které je naše tělo schopno vyprodukovat. Prozatím je počet těhle kombinací ale nepopsatelné číslo, které nahrává doměnkám o vzniku vesmíru, naboženské víře a nekonečnosti lidského ducha.

Jednoduchý příklad omezenosti organizmu je představa takového NIC. Nic bylo před velkým třeskem. Nic není vázáno na posloupnost procesů (my je měříme časem). Jak by se Vám líbilo, kdybych Vám řekl že právě Nic je něčím nezavislým na čase a možná i prostoru. Vše co následovalo po Nic je procesem posloupnosti vzájemných interakcí. Je tedy jenom otázka úpornosti naší touhy poznávat než přijdeme všem interakcím na kloub. Zkuste hádat, kde takové badání skončí...

Dejme tomu, že skončí právě na úrovni kdy budeme schopni ať už lokálně nebo v rámci třeba celé galaxie vrátit procesy interakcí tak, jak vznikaly. A protože my vnímáme interakce jako dění v čase (jablko spadlo ze stromu kvůli gravitaci, která vznikla působením zemského jádra) můžeme už hovořit o starém známém cestování do minulosti. Podobně se půjde podívat do budoucnosti. Trochu to všechno popohnat. Určitě to není záležitost kterou bysme se mohli zabývat třeba jako lidstvo, protože máme mnohem důležitější věci na práci, ale nikdo nemůže tvrdit že se jedná o neřešitelnou záležitost. Krásná představa o tom, že si uděláme vedle sebe pouhým kopírovaním několik zeměkoulí na kterých bude probíhat dění v jiných časových relacích. Země č. 1 bude žít ve středověku, země č. 2 bude žít v roce 3120, ... Já si poletím ale prohlídnout kde to všechno začalo.

Určitě tam bude, někde se tam choulet mezi prachem a prázdnotou. NIC a přece všechno.

"Konečná stanice, vystupovat!". Tak a jsem skoro doma. Koupím si noviny, určitě je tam dnes něco zajímavého. Koblihu a máčené oplatky... Dobré ráno Vám všem. Hlavně nikam nespěchat, NIČemu tím nepomůžete.

 

 

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.