To se může

Marcela.K.

 

,,Sestřičko, mohl by manžel dostat něco na spaní? Nějaký prášek? No, Vláďo, že nemůžeš spát- řekni. Víte, on má doma takovej svůj polštářek, víc pod hlavou…“

,,Muclíka?“ usměji se.

,,Prosím?“

,,No, muclíka, nebo mazlíka…prostě svůj polštářek. Tak mu ho přineste sem. My máme polštářů málo a jsou to jen tyhle protialergický hrůzy. Když to párkrát v prádelně vyperou, nedá se tomu snad ani říkat polštář.

,,To se může? Tak mu ho přivezu. To víte, že ho tu bude mít hned zítra.“

 

Polštář. Taková hloupost, mohlo by se zdát…kdyby se na něm dalo spát.

Ta doba, kdy se i v nemocnicích usínalo na peří,  je už dávno pryč.

Tehdy otevřená okna předávala hlášení nastupující směně.

 

Stojím na chodbě, opřená o zeď…po tvářích mi tečou slzy.

Kolegyně mě vyšouply za dveře a já brečím.

Zemřel pan doktor.  Můj dětský lékař. Možná jsem se ho jako dítě trošku bála. Kovové brejličky a špičatý nos. Brzy jsem ho přerostla. Byl maličký a přesto…

Když jsem ho  uviděla v léčebně v bílé andělské košili...

Vracím se na pokoj.

,,Otevři okno, Markétko.“

,,Proč?“

,,Aby duše mohla odletět.“

Beru svlečený polštář a pokládám ho na parapet …

Pár peříček vykukuje sýpkou ven.

 

 

,,Tak už ho máte tady,“ usměju se .

,,Koho?“

,,No, polštářek, přece. Je lepší než prášek, že?“

,,Je.“


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.