Černý život v bílé záři

BloodTears

Snad svět bez slitování,snad trocha odlišnosti v nepřirozenu...


Bylo asi deset hodin večer,nebylo znát jestli je den nebo noc podle světla,jen podle časového údaje.Kráčel jsem tmou,byla mi trochu zima,chtělo se mi spát,dusil jsem se odporným vzduchem druhé poloviny třetího tisíciletí.Hustá pára razící si cestu z podzemních továren mi obtáčela nohy jako by mi je chtěla svázat svou nicotnou silou.Den od nerozeznání podobný tomu minulému,minulý kopíruje předešlý.Rytmus mého srdce vybíjel jako šílený bubeník svou modlitbu bio beatů do krevního oběhu.Vysoké stavby se lepily jako milenci jedna ke druhé,odporný radioaktivní spad mi v okamžiku co jsem vkročil na ulici pokryl povrch vlasů.Jako sonda sebe sama pronikám nočním městem,jako stroj necítím nic...vnímám jen studené světlo obřích osvětlovačů naklánějících se nademnou,vnímám teplo podzemních místností,studený chlad odrazu myšlenek pracovníků desítek pater pod mýma nohama.Pracují aby si mohli koupit vymoženosti dnešní doby,aby si prodloužili život.Ve spadu co nám přenechali naši předci je věkový průměr čtyřicet let.Už ve třiceti se zvás stane troska.
Vnímám jen sám sebe.Teplo svého těla co zahřívá mé oblečení,studený déšť mísící se se spadem.Mé oči nemusely být schopny vnímat tolik barev,po většinu života vidím jen dvě barvy.Bílou a černou.Noční život vymřel.Není povoleno vycházet od jedenácti do šesti do rána.Radioaktivita v tu dobu mění svůj standard v dvojnásobek.Mám ještě hodinu času.Není měsíc ani nejsou hvězdy.My lidé jsme jako tanečníci pod černým smutečním suknem.Budoucnost.Násobek komunikace.Síť mění svou roli:od okrajového média přes podstatný prvek společnosti až po nepostradatelný nástroj komunikace a vývoje.Však co se jednou stalo už nezměníš.Už ve třiceti se z tebe stane troska.
Jako temné siluety mne míjejí lidé.Oběvují se a zase mizí.Jako stíny co vyplašilo světlo.Studená černota s odlesky ostrého bílého světla.Slunce jsem nikdy neviděl,jen v přenosu na síti.Nepostradatelný nástroj komunikace.Jak jsme daleko a jak blízko ke svému konci.Síťový přenos přistání na Marsu,vidíš ho přímo z postele.Projdi se z toho zážitku venku a spad ti tak zkrátí život o pár týdnů.Jsi středem budoucnosti.Bílé tabule co potkávám jako ty stíny kolemjdoucích bláznivě hlásají:\"krásný večer,než ulehneš podívej se na pohodadomova.com\".Jsem přeci myslící člověk i přesto že mi popel prožírá cestu do mozku právě teď,já totiž nenosím ochrannou masku ani cokoliv podobného.Stejně se spadu neubráním,vdechujem ho všichni.Budu tak jen o pět let míň vnímat dvě barvy.Bílou a černou.
Na první křižovatce zahýbám doprava,tahle odbočka vede do baru.Dám si něco na uklidněnou.Něco na zapomnění.Bude víc barev,oči přivyknou,přizpůsobí se.Černá,bílá a dalších padesát milionů.Svět se zatočí.Ne,masku nenosím...už takhle sotva uvidím na cestu zpět.
Už se těším.Teplo mnou prostupuje,sliny se tvoří,simulují mi v ústech chuť nápoje aniž bych se ho zatím napil.Bílý obrys dveří v šedé stěně.Jako sonda sama sebe beru za kliku dveří kde mi nenápadný senzor sejme otisky a přes síť je uloží do databáze.Už vědí že jsem dnes zase ve stejný čas na stejném místě.Vešel jsem ve čtvrt na jedenáct,za půl hodiny odejdu.Den od nerozeznání podobný tomu minulému,minulý kopíruje předešlý.
Náhle vůně,lesk černých očí.Ve dveřích se s někým střetávám.Vnímám jemné pohlazení po ruce.Můj pohled se stočí na cizí dívku.Překrásná tvář přes kterou jí spadne v okamžiku kdy z venku zavane vzduch plno světlých vlasů,tak krásných a zdravých že se mé oči změní v materialistickou sondu.Nikdy jsem tolik krásy neviděl.Copak na ní nemá spad a radioaktivita vliv?Tak jako ona i já se otočím ve dveřích.Zakouřený bar se stane pro mě jakýmsi teplým tvorem co mi číhá za zády.Její postava mizela v noční ulici obklopena oblaky páry a studené mlhy.Vysoké podpadky vyťukávaly strojovou píseň noci.Měla perfektní postavu.Skvělé vlasy a nádherně čistě bílé zuby.Nemohl jsem uvěřit tomu co jsem viděl.Takoví lidé už nemohou existovat a pokud ano tak sem dolů nemohou chodit.Ještě byla vidět když jsem se rozhodl.
Dveře mi vyklouzly z rukou když jsem se rozběhl do tmy.Nepřemýšlel jsem co to vlastně dělám.Začal jsem pomalu kličkovat městem za ní.Chvíle rozhodování jestli ji mám oslovit střídaly chvíle nerozhodnosti a zmatku.Pro člověka jako jsem byl já nebylo myslitelné potkat takovou...až nekompromisně zdravou bytost.Pokud jste někoho takového potkali tak ten zážitek dokázal zpřeházet vaše myšlení,dokázalo to ovlivnit celý váš krátký život.Nebral jsem proto ohledu na to že mám jen asi půl hodiny na to abych se vrátil domů.Podoben pronásledovateli jsem se držel v oblacích páry a proplouval městskou mutací mlhy.Podoben malému dítěti kterého ta nová převratná hra dokonale uspokojuje a baví.Stejně tak jako malé děcko jsem zapoměl na čas.Ostré světlo propalovalo své oči na věčně mokré cesty uvnitř tisíců staveb,nezhasínaly nikdy,den neexistoval.Neotáčela se,nezpomalila ani nezrychlila.Její dokonalé křivky mizely a znovu se oběvovaly ve tmě a ve světle.Temný beat mého tepu zněl nocí.Adrenalin,tolik zapomenutý někde v mém těle prohnal svou první vlnu mým krevním oběhem.Krásný večer.Chemické sny podpořené ampulkami na spaní.Svalové oživovače obnovující prokrvení svalstva pro nedostatek pohybu.Zasportuj si v radioaktivním spadu.Nemáš vlastně ani kde běhat.Sportscentrum.com.Tohle mi dnes uniklo.Stále se něco děje,jste jako v extázi když vás něco probere z životního stereotypu.Biorakve na cirkulaci lidských schránek nejsou vynálezem který by imponoval humanismu,dány do nabídky díky ekonomickému převratu co způsobily.Má mysl sevřená modernizací a krk držený vtíravou vizí společnosti...všechno mi náhle připadalo nicotné.Pak se náhle zastavila.
Stála tam opřená o zeď a dívala se na mě.Nebyl čas někam uhnout,uskočit stranou.Zůstal jsem stát pár metrů před ní.Celá ta její dokonalá postava splívala v jednu černou siluetu spojenou zády se zdí.Jakoby vyrůstala ze stěny.Byl jsem schopen vnímat jen její oči.Dva zářící body uprostřed tmy.Vydechla obláček cigaretového kouře.Do půli těla zahaleni ve studených výparech města, zdáli sem pronikalo pár paprsků bílého světla co se odráželo od kaluží chemické špíny na zemi.Dokonalé rty vyslovily do prázdna pár slov.Pak se otočila a upustila oharek na zem.Zasičelo to.Žlutý plamínek pomalu zanikl a její tělo rozvířilo poslední stopy cigaretového dýmu.\"Pojď ke mně...\"Řekla mi.Už dlouho jsem s nikým nemluvil,už mnoho let.Musela vědět že nejsem schopen udělat ten první krok.Natolik jsem byl nervozní a natolik mimo.Soužití s dobou ovlivňuje celou vaši osobnost,nevěříte v osobní kontakt protože v zájmu moderní doby prostě zanikl.Využívej svůj krátký život naplno.Naklonuj si milenku stejně vášnivou a milující jako byla ta předtím.Není člověk ale víc vydrží,je z biovláken,tisíc programů s pocitovými a emocionálními obvody.Miluješ,užíváš si ale kontakt mezi lidmi se vytratil.Umělé náhražky za tvého přítele protože lidí je málo,lidi se bojí chodit ven a navštěvovat se.Je to zase černá a bílá.
Náhle byla těsně u mně a vzala mě za ruku.Chvěl jsem se jako v horečkách,nervozita mi rozezněla zvony v hlavě.Byl jsem jako zkratovaný robot.Vedla mě spoustou nekonečných ulic.Mé oči sledovaly její vlasy,její oči,ústa.Nedocházelo mi co to vlastně dělá,kam mě vede.Nad hlavami nám zazněly poplachové sirény.Jedenáct hodin,procento spadu se zdvojnásobilo.Jakoby na nás padal černý sníh,tedy kdybych sníh někdy zažil padat.Nekonečně vysoké zdi obrovských staveb,až groteskního vzhledu nám rýsovaly cestu do středu města kde jsem v životě nebyl.Dávno pohaslé videoobrazovky na šedých stěnách mokrých od nikdy nekončícího deště špíny.Bůh neexistuje a pokud ano tak nikdy neudělám jeho klon.Není jasného nebe,není vůně květin ani čistých řek.BlueSky.com.
Její jemná ruka projela šedou zdí naučeným pohybem a ona náhle celá zmizela ve zdi.Nedalo se čekat že mě tam nechá stát.Čtverec zčernalého betonu byl jen iluzí.Octli jsme se v krátké chodbě zakončené místností s dveřmi uprostřed.Na ulici zkrápěné spadem smíšeným s deštěm zbyly jen otisky našich bot které už zpola zalila voda až po chvíli zanikly úplně.
Sešli jsme dolů a její ruka mi projela špinavé vlasy.Měla takové velké hravé oči,pořád mě jimy sledovala...skákaly jí po mě jako malé míčky.Strčila do dveří až se rozletěly široce do stran a oba jsme vešli do obrovských prostor podzemního klubu.Jakoby ty dveře kterými jsme před okamžikem prošli byly něčím víc než jen dveřmi,musely neuvěřitelně pohlcovat a odrážet zvuk.Nepoznané se stalo současností,nikdy jsem neslyšel tolik lidského smíchu,neviděl tolik lidí se naprosto odvazově a spontánně bavit.Vedla mě kolem hustě popsaných a posprejovaných zdí.Proplétali jsme se mezi houfy neuvěřitelných bytostí.Stovky hlasů,tisíce barev,miliony vůní.Daleko odtud si vlastním životem žily stroje uklízející po nocích pokoje.Lidská společnost nacházela vlastní uspokojení ve stereotypu existence.Zapomeň na víru v sebe.Bohem je stroj co ti dá všechno co potřebuješ.Najíš se z jeho rukou,umělou zábavou zakončíš den.Není ničeho než čtyřech zdí kde trávím čas po práci.Otupíš a staneš se produktem nové doby.Ještě čárový kod na zátilek a na ruku.Jsi jako spotřební zboží pro poživačnou společnost.Ve třiceti to skončí a cirkulace zajistí že ještě po smrti budeš k užitku.GoodLife.com.
Temné stěny táhnoucí se vysoko nahoru podobny citadelám kostela.Potkávali jsme desítky stejně zdravých a krásných lidí jako byla ona.Desítky lidí podobných mě.Nikdo nebyl sám.Každý se bavil,každý upíral oči na veliké podium co stálo postavené jako obří pomník uprostřed klubu.Černé reproduktory svou velikostí až naháněly hrůzu.Podmanivá dunivá hudba která se z nich zatím šířila okolím dávala tušit že je teprve začátkem produkce.Pár světel odněkud shora spoře osvětlovalo prostory pod sebou,paprsky sotva dokázaly proniknout dýmem z cigaret a zvířeného prachu který tvořil podlahu.Její ruka mě vedla stále dál.Byla jakýmsi kormidlem v moři davu,v oceánu těl.Těsně před podiem jsme se zastavili a její sevření zesílilo.Mé oči se střetly s jejími.V dusotu těžkého rytmu se rozplinul dlouhý vášnivý polibek.Její tělo se přitisklo na mé a jako dávní milenci jsme podlehli souhře vášně a citů.Mé prsty poznávaly každý milimetr jejích sametových šatů,cítil jsem vůni jejích vlasů,chuť jejího polibku,hebkost a obratnost jejího jazyku.Náhle zaznělo hromové dunění,potemnělý a nepřirozeně zaseklý zvuk.Jakoby se zastavil čas.Obří reflektory ožily vlastním životem a dav všude kolem nás začal jásat.Stáli jsme bez hnutí uprostřed všeho.Prach ze země se zvedl do výše,celá ta gigantická stavba se zachvěla podobna probuzenému zvířeti.Vše probodly laserové paprsky tisíců barev.Zvedl se mi žaludek z přetlaku až jsem se chytil za břicho.Její ruce mě zezadu objaly,nutila mě skákat jako ty černé siluety kolem nás.Někdo děsivě řval,jiný bezmocně plakal.Vůně potu zesílila.Sotva jsem vnímal dění na podiu,chtělo se mi zvracet a chtěl jsem pryč...ven.Vyber si nový život v černém ráji,předplať si dovolenou v pekle.
Divoká mladá těla dívek sebou zmítala v rozkošné křeči.Někdo mi pomohl na nohy,její ústa mi vnutila polibek.Ruce mi sevřely ty její.Náhle se ozval divoký řev zesílený na vysoké frekvence.Ostrý techno beat prostřelil volný prostor jako vypálená kulka.Zvedl jsem hlavu a podíval se dopředu.Zamrazilo mě.Její tělo zbavené ostychu mi padlo zepředu do náručí.Dvoumetrová postava divokého vzhledu poprvé hrábla do strun své kytary.Dunivý rytmus nás všechny podebral drtivou silou zespoda a desítky zpocených těl to vyhodilo do vzduchu.Vše se pak začalo odvíjet jakoby zpomalenou rychlostí.Divoký předklon a řev podpořený palbou syntetických beatů.Oči ďábla.Můj výskok a pád do hradby těl co nutila jako příboj k dalšímu vypětí.Valivý rytmus hlubokých tonů basy,řvoucí útoky kytar,hypnotický zpěv přecházející do nekompromisního řevu.Láva zvukové hradby.Těla se škvaří v extázi.Vnímám rudé vlasy bubeníka,krvavou masku místo obličeje druhého hráče na kytaru.Ostrá světla prostřelují orgie davu.Červeně nasvícené podium se mění v modré.Rytmus zůstává,kytary už neřvou,nedrtí.Temně vrčí.Kvílejí a skáčou jako posedlé mohutným soundem.Je to jako symfonie umrlčího orchestru nadopovaná koňskou dávkou extáze.Divoký rytmus se uklidňuje a dlouhé vlasy zpěvákovi překrývají obličej.Hypnotický vysoko položený zpěv odněkud z nitra jeho týraného hrdla se pojí s novým pomalým rytmem a stovky lidí reagují stejně jako hudba sama,spojí se s černou temnotou.Jakoby se náhle něco uvolnilo,něco sebou zaškubalo a divoce to reagovalo na rytmus a opojení.Všude kolem mě se začaly dít věci které měly daleko k životu v dnešní realitě kterou jsem znal.Rytmus pomalu gradoval a kvílení kytar rozbušilo srdce ještě víc.Třeba se mi brzo zastaví.Zkolabuješ a lehneš tu na zem.Nanoboti tě prozkoumají zevnitř a bez jediné kapky krve ti vymění srdce za jeho bionáhražku.Léčivé paprsky zacelí jizvu za pár dní.Mé osobní údaje mám v čárovém kodu vytetovaném na ruce.Mám však pocit že tady mě nenajdou ať se stane cokoli.Jsem na neplánované dovolené uprostřed zakázané akce ze které se neprobudím na bílém lůžku s usměvavou sestřičkou u ruky.Jedna sekunda mezi dveřmi co dokonale změní váš život z bílé a černé na padesát milionů zážitků.
Něco v těch lidech kolem mě se probudilo k životu,pohnulo se to a ovládlo je to.Myslím že to byla vášeň,touha...víc než jen běžná lidská chtivost dotýkat se a milovat.Vášnivý polibek dívky která svým divokým tělem přitiskla kluka v modrém potrhaném tričku ke stěně a už ho nepustila.Jakoby se hudba přetransformovala do vášně a sexuálního chtíče.Lesk v očích mé dívky mi zakryl výhled,roztoužené tělo zatemnilo pojem o realitě.Její divoký jazyk mi pronikl do úst a chtivé ruce mi tančily v souhře dotyků po celém těle.Její tělo mě porazilo na zem a dlaně bleskově chránily hlavu před nárazem.Vnímal jsem to zpomaleně,až neskutečně vzrušující vůně jejího potu mi spolu s ostatním vymazala pro tuto chvíli všechno co kdy bylo pro mě podstatné.Nebránil jsem se.Nesledoval ostatní.Všechny zábrany rázem padly...
Její tělo se podobalo dokonalé soše která se pod mýma rukama dala do pohybu.Divoké vzdechy prostřelil mohutný řev kytar a dunivá basa vyskočila do nekonečných hloubek šílené jízdy.Kulky tvořené z úderů bicích a techno beatů nám znovu nečekaně podebraly těla.To její bylo v jednom ohni.Rozezněl se hrdelní výkřik a zpěvák zmizel v roji tisíců paprsků vycházejících mu odněkud od nohou.Začala projekce jeho vlastního těla.Těžkým vzduchem prolétly její šaty a mé ruce stiskly její nahé tělo zmítající se v deliriu rytmu.Zpěvákův neskutečný hologram sebou trhal jako v posmrtné křeči někde nad námi.Nevšiml jsem si nezvykle dlouhých zubů.Nepocítil smrtící výdech mladé dívky co mi položila hlavu na rameno.Její mladé tělo zbavené šatů sebou divoce zmítalo když její ostré zuby pronikly mou krční tepnou,sála jako mládě.Snad mi zbělal obličej,snad mi hučelo v uších ještě víc než předtím.Zuřivě jsem se jí snažil dostat ze sebe ale její nahé tělo se ke mě přitisklo neuvěřitelnou silou.Vzdychala jako by prožívala rozkoš neskutečných rozměrů.Sála krev jako tu nejlahodnější tekutinu.Pozdě bylo přemýšlet o tom že její vášeň probudila hudba.Její rozkoš podivný rytmus a její extázi hypnotický zpěv.Mládě co rádo krev.Bez nemocí,bez příznaků stáří.Čas pro ni neznamenal nic.Krev znamenala všechno.
Rytmus nabral vrcholu.Mé zesláblé dlaně hladily její zpocená záda,vnímal jsem svůj tep srdce jako dohořívající svíčku mého života.Sladce pila.Nedávala si načas,všechno vždy vychutnávala až do konce.Hladila mě svýma jemnýma rukama a dívala se slzícíma očima do mé pohasínající tváře.Pak dopila a dala mi jemný polibek na tvář.Na ránu položila dlaň,krutě to zabolelo.Dlouho se mi dívala do očí a pak mi jazykem navlhčila rty.Pronikla jím dovnitř a hrála si s počátkem polibku.Nevysála mi tolik života abych jí hned umřel v náručí,ještě si chtěla hrát.Její mladá ňadra se roztouženě přitiskla na můj studený chvějící se hrudník.Dunivý rytmus se ztrácel v oblacích mé pomalé smrti.Přicházela podobna spánku.Leželi jsme na zemi a všude kolem nás byli i ostatní dohasínající i hraví tanečníci v černých tmách hudby.Desítky pater pod námi se možná pracovalo.Stovky let trvá než se stane že se narodí génius co možná změní svět.Miliony let byl člověk vrcholem vývoje,já se právě setkal se jeho přemožitelem.
\"Nechci umřít...\"Řekl jsem do prázdna.Ucítil jsem její rty ve vlasech.Laskala se semnou jako s andělem do kterého se zamilovala.
\"Stejně bys umřel ve třiceti.\"Odpověděla mi tiše sladkým zasněným hlasem.Světla bodala do očí.
\"Ale já nechci umřít už teď,možná jsi jen drogovou halucinací...\"Její velké oči jako dvě černé perly se zaleskly těsně nad mým obličejem a její ústa schválně odhalila řadu ostrých zubů.
\"Tak to ses mi nadopoval extra velkou dávkou ze který se už neprobereš...\"Zadívala se stranou.Oči sledovaly mrtvou dívku vedle mě.
\"Jak se jmenuješ?\"
\"Proč to chceš vědět?Měl bys myslet na to jak se ještě chvíli držet života.\"Byla tak krásná,tak nevinná a přesto krutá.
\"Chci znát jméno svého vraha\"Zadíval jsem se jí do očí když při posledním slově sklonila hlavu ke mě.\"Vezmu si tvé jméno s sebou.\"
\"Já nejsem vrah.\"Rukama mi utišila křeč zápasícího těla.
\"A co jsi?......snad spása?\"
\"Vraždí ten kdo nezabíjí pro vlastní přežití.\"Pocítil jsem tíhu jejího mladého smyslného těla.O něčem přemýšlela.Má černota v ráji.
\"Ale ty jsi jiná...\"Cítil jsem to.Cítili jsme to oba.Nějakou prapodivnou logikou jsem začal nabývat jistoty že ona mě nenechá umřít...já blázen...
\"Vždyť mě vůbec neznáš.Nemůžeš vědět jaká jsem.\"Napřímila se a mé bolavé oči se zavřely.
\"Jaké to je když ti zachutná lidská krev...\"Zašeptal jsem do vzdálených obrysů.Jako by je můj hlas poplašil a ony se rozpustily.
Násilně zemřít na pokraji a zároveň uprostřed moderní společnosti.Jak neskutečné a přitom možná právě tak alespoň v poslední chvíli svého stereotypního života něco zažijete.Přestaneš být součástí celku.Skončíš se závislostí na přepychu majestátní armády lidského blahobytu.Prášky na zhubnutí,stroje na tvorbu snů.Virtuálně si zaběhat,v milionovém rozlišení vidět bledou tvář své dívky na videoobrazovce.Do hajzlu se sterilní technikou.Přemnožení lidstva.Hlad.Stres.Tisíc barev lidské povahy.Každý má v sobě odjištěnou zbraň.Bílá na povrchu a černá uvnitř.Šťastný úsměv a chladnokrevná reakce.Vražda je zabití které nezávisí na přežití.Dvě stejné barvy:bílá je nutnost najít potravu a bílá je ukončit život v závislosti na svém přežití.
...............................................................................................................................
Divoce jsem sebou zaškubal a potůček slin mi vytekl z pootevřených úst.Byla v nich má krev.Jakobych se náhle zvedl a spatřil své tělo zvrchu.Vznášel jsem se jako nehmotná představa,jako udivený sen.Náhle jsem pocítil obrovský chlad a země se rozevřela.Letěl jsem vzhůru ke stropu co se mi skrýval v černotě.Kapala z něj krev.Studené ruce mi obtočily nohy jako hadi a stáhly mě skrze mé tělo do mrtvolné slepoty.Můj řev a pláč zanikl v deliriu bolesti a chladu...
 
 

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.