Hlavně, když si rozumíme

Evženie Brambůrková

Není nic neobvyklého, bavíte-li s někým, kdo myslí na něco jiného.Pak prostě se nemůžete dobrat rozumného konce.


Každou cestu do detailu plánuji. Dokonce i cesty Metrem promýšlím časově a s přestupy. Vše musí klapnout.

Ráno zazvonil telefon:

"Ahoj, tak v kolik se sejdeme?"

"No, v poledne, jak jsme se dohodli."

"A počítáš s tím, že mám tu rehabilitaci?"

"Ano, počítám. Sejdeme se ve dvanáct u turniketů."

"Tam u těch od zastávky autobusů?"

"Asi jo. Nějaké autobusy tam staví. Půjdu  do Galerie na nákup, když budu mít ještě čas."

"Tam ale jsou vstupy do metra dva. Tak kde budeš?"

"Ne, je tam jen jeden. Od těch autobusů a směrem od Galerie."

"Ale ta Galerie je kus dál!"

"Ten kousek....Je to pár metrů."

"Ba ne, od Kolbenovy je to kus."

"Od jaké Kolbenovy? Já jsem na Českomoravské! Mám to tak sto metrů od střediska."

"A ty nemůžeš vystoupit na Vysočanské? Já budu tam."

"Ale já tam nebudu. Proč mám jezdit já sem tam, když ty můžeš jet rovnou?"

"Vidíš to mě nenapadlo. Tak já tam budu v poledne. Ne, já ti raději ještě zavolám."

Po celou dobu byl na prvním místě on a jeho zájmy.

Je to zvláštní, ale sešli jsme se.

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.