Příště

Marcela.K.

"Znám křišťálovou studánku kam celý svět se schová a ta mi dává hádanku proč není křišťálová" J.


 

 

 

Dnes se mu nějak nechtělo domů.

Slunce pálilo, tvořilo puchýře na asfaltu, i galuska kola, na kterém jel, za sebou nechávala vytištěnou stopu.

Když míjel Restauraci Na vyhlídce, neodolal. Zastavil a jedno točený si nesl do zahrádky. Stoly byly obsazené, jen vzadu u plůtku, pod košatou lípou, seděl jeden muž.

„Je zde volno?“ zeptal se zdvořile.

Muž sebou škubl, podíval se rychle na hodinky a kývl hlavou: „Teď už ano.“

Dosedl a s chutí se napil studeného piva.

 „Nepřišla?“ zeptal se. Vlastně ani nevěděl, proč ho napadlo se zeptat zrovna takto. Pak si uvědomil, co ho k té otázce přimělo. Na stole, před zamyšleným mužem, ležel úhledně zabalený balíček převázaný stužkou.

Nečekal, že by mu odpověděl. Zeptal se jen tak mimovolně.

Překvapilo ho, když na otázku dostal odpověď.

„ Nepřišla...já vlastně nevím.“

„Nevíte?“

„Nevím totiž, jak vypadá.“

„Tomu moc nerozumím.“

„Odepsal jsem jí na inzerát.  Sice byl v rubrice Dopisování, ale znáte to. Copak si v dnešní době chce někdo opravdu jen psát?“ Servírka před něj postavila kávu. Usmála se a odešla.

„To už mám třetí," řekl a míchal pomalu lžičkou. „Nevím, proč tu ještě čekám …“

„Tak jí zavolejte,“ kývl směrem k mobilu, který ležel vedle balíčku na stole.

„Neznám její číslo. Nechtěla mi ho dát. Prý, když jsem ženatý, mohl bych mít doma problém. Nikdy jsem si nepsal s tak zvláštní dívkou….“ Zarazil se a usmál: „Dívka... je to už zralá žena, přesto je v ní něco dětského. Neumím to pojmenovat. …Třeba tu byla, jen jsem se jí nelíbil,“ dodal zamyšleně.

Podíval se na něj. Takoví muži se přece ženám musí líbit na první pohled. Prošedivělé vlasy nad čelem skrývaly jen pár vrásek, výrazné oči, hladce oholená tvář …i když seděl, bylo jasné, že jeho štíhlá postava je vyšší a svaly ještě teď, v jeho věku, vypracované sportem.

„A co když se lekla ona, že se nebude líbit vám?“ převedl jeho slova do svých myšlenek: „Co vy víte, kdo sedí před monitorem.“

Muž se zamyslel. Vyndal lžičku z kávy a napil se.

,,Máte pravdu, jenže...tahle nelhala. Spíš byla příliš upřímná, bylo to až zarážející. Nezdálo se mi být rozumné, abychom spolu kamarádili, tak nějak "jemně kamarádili", aniž bychom znali své identity. Není to zdravá situace. Možná dokonce tím nezdravější, čím lépe si ti dva rozumějí. Nabídl jsem ji jen setkání, ánfas a ánfas, žádný flirt, jen schůzku u kávy, nebo u Vltavy...aby další korespondence měla nejen hlavu, ale i patu. A asi spoustu dalších zajímavých témat, která se zatajenou identitou zůstávají nerozpoznána."

 

Díval se na toho muže a najednou se mu zdálo, jako by potkal sebe v budoucnosti.Jen v jiné skořápce.

,,Proč jste jí odpovídal na ten inzerát. Říkáte, že jste ženatý..."

,,A vy? Vy máte manželku?"

,,Mám."

,, ...a nikdy jste neměl touhu povídat si s jinou?"

Úsměv a kývnutí hlavy byla odpověď.

,,Tak vidíte."

 

Odmlčel se, vzal do ruky balíček, uhladil dvěma prsty stužku. Pak se podíval na souseda a pokračoval: „Víte, co je v tom balíčku? Mé dvě knížky. Povídky a básně. Jsem už dost starý...dost starý na to, abych věděl, jak na tom jsem. Řekněme, že mám (prozatím) ještě schopnost prožít si erotické dobrodružství, nebo si psát opravdu jen o životě a o literatuře a eroticky to neprožívat - nebo jen opravdu lehounce...Ona mohla být má poslední láska...ale nepřišla."

 

 U stolu se zastavila servírka: " Dáte si ještě jedno?" kývla k prázdné sklenici.

,,Ano," odvětil mladší z mužů a podíval se na balíček před sousedem.

„Knihy?" zeptal se se zájmem.

„Slíbil jsem jí je. Ona je velmi nadané děvče. Píše básně. Vlastně mě napadlo už několikrát, že právě to její psaní ji dělá zajímavou, ale zároveň i velmi zranitelnou. Chtěla si přečíst nějaké mé povídky. Odmítl jsem jí je poslat. Myslel jsem si, že ..."

„Že ji nalákáte na knížky?"

„Jo, tak nějak...nevím.... Přišlo mi hloupé posílat někomu, koho v podstatě neznám, knihy poštou."

,,Myslíte, že se lidi nemohou poznat, pokud si jen píší?"

„Mladíku, kolik vám je let? Virtuální realita... já jsem matematik a stará škola, musím se dotknout, abych uvěřil."

„Padesát," odvětil "mladík" a napil se piva, které před něj postavila  obsluhující černovláska.

„Také jsem si s jednou psal maily," řekl pomalu a zamyšleně.

„Nikdy jsem ji nechtěl vidět."

„Proč?"

„Zamiloval jsem se do ní. Bylo to takové divné období v mém životě...."

„Do téhle byste se zamiloval taky, stačilo by, aby ona chtěla," řekl muž a odstrčil prázdný hrneček od kávy.

„Jestli vám mohu radit, bylo mi už šedesát," usmál se: „…nebraňte se ničemu hezkému, co vám život přihraje do cesty. Život je příliš krátký na to, abyste doufal, že příště..."

Nedopověděl. Od vedlejšího stolu odcházeli hosté, jen jedna žena dál seděla na židli a opírala se loktem o opěradlo. Na očích měla sluneční brýle. Teprve teď bylo jasné, že k platící skupince nepatřila. Byla otočená směrem k nim. Po chvíli si sundala brýle. Měla krásné oči...

„Omluvte mě, řekl pomalu a vstal:  „Zmýlil jsem se – přišla."

 

 

Dnes se mu nějak nechtělo domů.

Oči té cizí ženy mu vrátily vzpomínku na jednu spálenou fotografii.

Díval se chvíli na ty dva.

Dopil pivo, zaplatil černovlásce a sedl na kolo.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.