Humanistický hnůj

Movsar

"Na rozjařenou rodinu, která bujaře popíjela a rušila sousedy hlukem, byla přivolaná hlídka policistů. Romové se sice zklidnili, ale když poté poškozený důchodce odcházel od kamaráda z návštěvy, opilý Németh jej napadl. Údajně proto, že si Németh, který si byl koupit cigarety, myslel, že důchodce odchází z jeho bytu a ne z bytu jeho souseda." Novinky.cz


Čtrnáctkrát soudně trestaný muž je nyní souzen za těžké ublížení na zdraví, když napadl dva invalidní důchodce. Tak pravily Novinky.cz: http://www.novinky.cz/krimi/270153-ctrnactkrat-trestany-recidivista-se-zpovida-ze-zkopani-invalidnich-duchodcu.html?ref=ostatni-clanky. 

 

Ptám se v duchu sám sebe: Kde děláme chybu? Jak je možné, že se recidivista - násilník pohybuje mezi námi ostatními na svobodě? A jak to, že se bude znovu - po patnácté - spousta lidí zabývat něčím tak zbytečným, jako je jeho neblahá existence?

 

Začněme od poslední otázky. Nebylo by jistě snadné oficiálním a institucionálním způsobem odpověď na ni včlenit do systému státu, nicméně rudimentární odpověď známe: bylo by potřebné tu neblahou existenci odporné zrůdy a póvlu ještě radikálněji přejmenovat: nikoli neblahá existence, ale nežádoucí existence. Hodnota takto odporného kriminálníka je společensky nikoli nulová, nýbrž záporná. Pokud je pak hodnota takového člověka záporná, nezbývá než zbavit se ho jednou provždy. Navrhuji tedy ústavní řešení tzv. lidských práv odvozovat od hodnoty jednotlivců, která nikdy nebyla a nikdy nebude rovná. Rovnost lidí je přežitek iluzemi opilé éry humanismu.

 

Odpovědi na předchozí otázky je možné pojmout technicky, nebo ideologicky. Technicky jsou jasné, stačí nahlédnout do velkorysého trestního zákoníku. Ano, hrozí mu zase jen dvanáct let a s pověstnou mírností zdejších soudců se může spolehnout nejspíše tak na šest. A když později padne na dobře naladěného soudce, tak se s ním setká nějaký soused či důchodce třeba už za tři roky.

 

Smysl té otázky je ale opět jiný. Je nutné hledat odpověď, která nám ozřejmí, proč jsme nechali rozrůst kořeny humanistické velkorysosti až do takové šíře? Copak nás něco nutilo? Hlad, strádání, strach, bolest? Možná naopak. Možná jsme posledních dvacet let tlačili své vozíky ve vyhřátých supermarketech s takovým nadšením, že jsme se chtěli o to potěšení podělit s ostatními. A bylo nám jedno s kým. Možná toto nadšení z materiálního rozvoje moderní civilizace, které na Západě nastalo už někdy v šedesátých letech, bylo tím nejlepším hnojem pro kořeny politického humanismu rašící v Evropě od 18. století. Není možné chtít zpomalovat rozvoj civilizace. To by jistě nebylo legitimní. Jako legitimní ale chápu starost o spravedlnost. A spravedlnost je celkem prostá věc alespoň v tom smyslu, že se s něčím tak pomíjivým, jako je aktuální sortiment supermarketu (rozuměj stav ekonomiky), příliš nemění. A tak se s kořeny humanismu mělo zacházet spíše jako s bonsají, měly se zkracovat, upravovat a dohlížet. Namísto toho jsme je vydatně hnojili a nakonec v nich uvízli jako ryby v smrtonosné síti.

 

To, že děláme chybu je evidentní. Ale kde ji děláme, když nic nesvědčí o tom, že je připravována lepší cesta. Stezka práva se zdá být zavalená sutí všeho možného. Všichni víme, kudy vede a kam, jen jít po ní už jaksi není možné. Směšných dvanáct let jako maximum pro čtrnáctkrát trestaného násilníka je příkladem takové sutě, takového svinstva, co překáží.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.