Milá maminko.

Marcela.K.

"Nebreč, tak si s ní povídej dál...jako dřív..."


 

Zase Ti to vyšlo s počasím.

Jako když jsi prala velké prádlo. Nikdy Ti nezmoklo.

Od rána svítilo slunce.

Nádherný den, dalo by se říci, kdyby…

Od rána se mi třásly ruce.

Málem jsem nedokázala zapnout ten zlatý řetízek, co jsi mi dala před třemi roky.

V pondělí  jsme upekly koláče a tvůj prvorozený vnuk dostal k narozeninám černou kravatu…


Seděly jsme zase vedle Tebe.

Jako před týdnem .  Každá z jedné strany…

 

Varhaník řekl, že už nechodí hrát, ani zpívat.

Opíral se o francouzské hole a omlouval se, že jen stěží vyjde do schodů.

Pak jsme řekly Tvé jméno. To stačilo.

Hrál moc hezky, prý s chybami, ale po ránu někdy nedokáže ani rozhýbat prsty…

a zazpíval: „Blíž Tobě, Bože můj, jen Tobě blíž…“


Na přání zesnulé upusťte od květinových darů

a pamatujte na potřebné.

 

Ty růže ze zahrádek tvých kamarádek dám pod sklenice.

Tři očka do země, já vím, mami.


Hlavně jsem Ti chtěla říci, že Helena přivezla zase trubičky…prý, když jsi nechtěla kytky.

A přišel dopis od  Bělušky, že když Ti psala, že nemáš do toho ráje tak spěchat a počkat na ni a na Helenu, odepsala  jsi, že jim tam budeš držet místo.

 

Večer mi musela ten řetízek rozepnout Tvá vnučka.

Má Tvoje oči, mami…a na krku měla zlatý řetízek od Tebe s přívěsky víry, naděje a lásky.

Pamatuji si, jak jsi jí ho kupovala a řekla jsi, že jí přece nebudeš dávat nějakou kozu, když je lednová.


Zase Ti napíšu, neboj… Marcela


 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.