O lidech (a psech)

Marcela.K.

„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“ Antoine de Saint-Exupéry


 
 
„Já to nechápu?!“
Matka zvedla oči od háčku, na nose brýle. Přes jejich horní okraj se zadívala na dceru: „Copak?“
Ta seděla vedle ní v křesle, před sebou otevřený notebook.
„No, tohle. Já Ti to  přečtu -  Bígl Barney hledá nový domov, kde by na něho měla nová rodina dostatek času a prostor jak na běhání, tak pro mazlení. Je mu cca 5 let, vzali jsme si ho z útulku, proto není upřesněn věk. Bohužel na něho nemáme dostatek času, jak jsme chtěli, tak se mu snažíme touto cestou najít novou milující rodinu, aby nemusel zpět do útulku do kotce …Měli jsme ho 2 roky, ale není moc vychován. Do nové rodiny dostane své věci…. Chápeš to?!“ otočila se k matce a natočila k ní notebook tak, aby si mohla prohlédnout fotku psa na monitoru.
„Někdo si pořídí bígla, pak ho omrzí, tak ho strčí do útulku, tam si ho vezmou další lidi, po dvou letech je přestane bavit…Copak tohle jde?! Ty lidi jsou blbí, nebo co?!!“
„Pokud vím, tak jsi včera vyhrožovala Mavině, že půjde taky do útulku.“
„Jo, protože mě naštvala, jak ti rozkousala ty sazenice keřů od tety. Ale to bylo, jen aby věděla, že zlobí! Nikdy bych ji tam přece nedala! Ty jo?“
 
Matka sundala brýle a položila ruce s háčkováním do klína: „ Ne, nedala. Když si člověk pořídí psa, musí počítat i s tím, že občas něco zničí. Je to někdy potvora rozmazlená, ale když se pak podívá těma očima…“
„No, vidíš. Já to nechápu, jak někdo může mít chvíli psa a pak ho klidně opustit?“
„ To je dobře, že tohle nechápeš,“ řekla matka a opět si nasadila brýle na nos.
Mezi očka pak vháčkovala několik úsměvů.
 
Zastavila se na chvíli a opět pohlédla na svoji dospělou dceru. Ta už zase, s notebookem na klíně, byla ve virtuálním světě.
„Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal…správně vidíme jen srdcem…“ ne nebylo to nadarmo, že čítávala své holčičce před spaním Exupéryho Malého prince.
Vydala se po cestě lemované vzpomínkami. Oblíbila si ruční práce už dávno v mládí. Vplétala do svých výtvorů své sny. I teď se vracela, aby se zastavila na půli cesty.
Opustit přítele?  Jaké to je? Na to musí být nějaký zmutovaný gen. Mít rád a pak „zapomenout“…
Tři roky, pět let… copak je možné takhle si“ hrát“?
Ne, ona by nikdy psa do útulku nedala...
 
 
 
 
...a od jisté doby si už dává hodně dobrý pozor i na lidi, které si pouští do svého života.
 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.