Vážení

Vaud

A jak to děláte vy? 


Poklidné letní rozjímání přerušila zdánlivě nezáludná zpráva od kamarádky Moniky:  „Jak oslovuješ cizí lidi v dopise?“

„Soudruzi?“ Ne, to je blbost.  

„Vážený, vážená, vážené“  (to abych zahrnul i dosud nerozhodnuté). Jen si vždycky vybavím řezníka s váhou. Co takhle „Dobrý den“ nebo „Zdravíčko“? 

 „Přátelé“ mi příjde trochu familiární, když to jsou úplně cizí lidi.  „Drazí“ zní fakt divně.  Nebudu říkat řediteli  továrny „drahý“.  „Kolegové“ je taky mimo mísu. Tak nás oslovují profesoři, když si nepamatují, jak se jmenujeme.  Navíc to má být anglicky.

Tam píšu Dear Madam / Sir. Angličané to dávají zpravidla obráceně, ale já jsem genderově uvědomělý osvícenec.  Renesanční muž barokních tvarů.  V jednom oběžníku „je“ oslovuji dokonce jako „Drazí přátelé frakce oxidu dusnatého ve vydechovaném vzduchu“ jinde zas „drazí přátelé chronické obstrukční choroby plicní“ nebo jiných nemocí, se kterými by se normální člověk nechtěl kamarádit.

To už bych mohla zkusit: „Dear deer“.

Věděla jsi, že Angličany mate český velbloud? Zní jim to foneticky jako „dobře vykouřenej“.  

Čili: „Dear Velbloud, send me safety data sheets.“  To by mohlo zaujmout.

Vidíš, už se to začíná rýsovat.

S tebou se nedá vážně bavit, zeptám se nějakýho Erasmáka.

Běž tam s Lenkou a vyfoťte se s ním. Něco jako „český buchty s Erasmákem“.

No a teď jsem to ke všemu podepsala jako Mionika a poslala to.

Pivo?

Rozhodně!  


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.