Jak jsem nekřtil na křtu - fejeton

kuča

 

   Odpoledne se rozpršelo. Paráda! Zánět dutin zanítil i místa dosud netušená. Paráda, paráda! Prázdný žaludek se připomněl zvuky zcepeněle řehtajícího hřebce, stroužek paralenu mu k obědu byl asi málo. Složitá stavba střevní mikroflóry se zřejmě zcela zhroutila, protože trávicí trakt začal najednou vyděšeně zmatkovat. Bez jakéhokoliv varování vyvrhoval svůj obsah tempem rozzuřené bahenní sopky, aniž by jen přihlédl k mým přáním a tužbám. Paráda, paráda, hitparáda! K paralenu jsem přizobl též immodium.

   Knoflík společenských kalhot jsem sice zapnul, ale po následujícím výdechu se mi jeho kovové tělo bolestivě přinýtovalo k pupíku. A když kloktání ústní vody rozdráždilo obnažené zubní krčky a zabolelo i dávno odoperované slepé střevo, chyběly už jen záchvaty laktační psychózy.  Života ve mně bylo míň než v Mrtvém moři.

   Na křest nových básniček jsem pozval tolik lidí, až jsem se začal bát, že opravdu přijdou. Kam potom s nimi? Vždyť sál městské knihovny není nafukovací, jeho kapacita přeje spíše pořadům komorně laděným. Ještě ze saka vyprášit moly, nazout tlačící boty a vyrážím! Šla se mnou celá rodina, což jsem bral jako dobré znamení - kdyby větřili katastrofu, zůstali by určitě doma; manžel, nemanžel, táta, netáta.

   Hned při příchodu mě do svých tenat lapila éterická novinářka dožadující se rozhovoru. Kývl jsem a začal koktat odpovědi. Nesdílel jsem její svaté nadšení ani bezbřehý optimismus, rozmetala totiž můj pracně sestavený časový rozvrh. Bylo toho tolik co dělat! Připravit víno, hudebníkovi Radkovi pomoci s nástroji, zarezervovat nejlepší místa pro maminku, opakovaně si skočit odskočit ....

   Vida, první hosté! A druzí, třetí, čtvrtí! Nejprve je identifikovat, pak pozdravit, následně potřást rukou či políbit líce. Hanka mě mate slovy: "Dobrý den." Nepoznávám ji a odpovídám stejně. Trapas se snažím obrátit v žert. Nedaří se. Sál je plný.

   Ředitelka knihovny mě v úvodním slovu představila jako zavedeného, úspěšného autora. Byl bych se nadmul pýchou, ale zabránil mi v tom stále přinýtovaný knoflík. Po čtyřech básních a jednom fejetonu mně vyschlo v krku. Svlažil jsem jej vínem připraveným ke křtu a tím tento akt pustil z hlavy. Při představování mecenášů jsem jedno jméno vynechal... I přes tato dílčí selhání byli posluchači vstřícní, víno delikátní, nálada výborná. Já se snažil o uvolněný přednes, kytarista Radek pak zdárně tvrdil muziku. Smích, potlesk. Sedmé nebe každého autora. Možná i osmé.

   Na samotný křest jsem si vzpomněl pozdě, až při závěrečné autogramiádě. Já věděl, že cosi chybělo! Bože, ta ostuda! Kniha nebyla vůbec pokřtěna! Domů jsem dorazil unaven, propocen a zdrcen. Pohaslým zrakem jsem ještě jednou přejel oficiální pozvánku a náhle bylo vše jinak! Zvala na autorské čtení, ne na křest; vše v pořádku!

   Knížka tedy zůstala nepokřtěna. Ale co jiného se vlastně dalo čekat ode mě, sklerotického pohana, že?


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.