STŘÍPKY - NAPOSLEDY

Marcela.K.

JIZVIČKA

Mám ji na koleně
značku z dětství
Kamínek pod kůží a tolik slz pro bolest
která zmizela
teprve když se ho mamince podařilo vyndat z rány

Myslela jsem si
že to tak bude vždycky
Jenom ta jizvička zůstane...

Chtěla bych se vrátit zpátky
Čekat až mi maminka ováže odřené koleno
a nevědět
že jsou i větší bolesti
 

 


 

Jsem nemehlo! Nemehlo v černém dresu a bílých cvičkách!

A maminka se zlobí…

Zuzka přišla ze školy domů s tím, že ve skautském domě bude mít paní Evža Hejlová hodiny baletu.

To Zuzka tam chtěla chodit, já ne!

Jenže maminka je spravedlivá a vždycky říká, že na nás má stejný metr. Je to pravda, protože když nám něco plete, nebo šije na sebe, měří nás tím stejným metrem co má v šuplíku u šití.

Proto jsem teď nešťastná.

Musely jsme si koupit ten černý dres, jaký mají pravé baletky a bílé cvičky, co mám na tělocvik, prý zatím stačí, ale paní Evža Hejlová nám ukázala i takové růžové se stuhami místo tkaniček, měly placatou tvrdou špičku a ona v nich po té špičce chodila a točila se dokola a bylo to prý nádherné.

Já tedy nevím, asi tomu moc nerozumím, protože nechápu, k čemu je to dobré, stoupat si na špičky, když jsem ve třídě při tělocviku druhá v řadě podle velikosti…

Na hodiny baletu se nás přihlásilo tolik, že nás musela paní Evža rozdělit do několika skupin. Zuza chodí s většíma holkama a já s mrňatama!

Už jsme měly i vystoupení v divadle, to nám maminka k těm dresům ušila ještě sukýnky z takové lesklé látky. Mně zelenou a Zuzance fialovou. Nejdřív jsme nacvičovaly různé kroky a kroutily u toho i rukama. Mně to bylo k smíchu, jenže při baletu se smát nesmí. To se pak paní Evža dívá přísně a mračí se. Mně tedy bylo k smíchu i to, jak se paní Evža jmenuje. Nikdy jsem takové jméno neslyšela, ale když se nám představovala, tak jsme se ještě smát mohly…

Nejhezčí hodina baletu byla ta, když jsme se fotografovaly. To jsme sice zase musely stát v řadě za sebou s vytočenýma nohama do strany a levou rukou nad hlavou a pravou před sebou, ale jen chvilku, než nás pan fotograf vyfotil. Pak jsme si mohly vybrat nějaké krásné šaty z hromady, kterou přivezla paní Evža ve dvou velikých kufrech. Mohly jsme se do nich obléci a nechat se vyfotit. Holky se při tom skoro popraly. Já si vybrala takové bílé, lesklé, ozdobené korálky, byla k nim i čelenka do vlasů, Byly mi trošku volnější, ale myslím, že jsem v nich vypadala krásně. Já si je ani moc nevybírala, nechtělo se mi dohadovat s holkama, přetahovat se kvůli šatům…a tyhle vlastně nikdo nechtěl. Maminka pak tu fotku poslala i babičce na Moravu, takže je jasné, že mi to muselo slušet, ne?!

Chodím do baletu už dost dlouho, pořád čekám, kdy to bude bezva, jak říkala doma Zuzka, jenže není! Vůbec mě to nebaví, bojím se, že když budu pořád vytáčet nohy do strany, budu za chvíli chodit stejně divně jako paní Evža s vytočenými špičkami… a pořád nedokážu hvězdu!

Dnes se přišla na hodinu podívat maminka, stála na balkonu a dívala se, jak trénujeme baletní kroky: „Špičky od sebe, paty, kolena k sobě…“ paní Evža dávala povely, my se je snažime splnit a ona přesto pořád chodí a opravuje nám ruce i nohy…je to tak otravné, Raději bych běhala venku po louce, nebo si šla do knihovny vypůjčit pár knížek…..a pak, pak stojíme zase v řadě a máme dělat hvězdy!

Nenápadně, když už jsem na řadě, se přesunu zase na její konec, aby maminka neviděla, že hvězdu vůbec, ale vůbec neumím. Jenže maminka není hloupá.

„ Tak já čekala, kdy tě uvidím a ty …? Na to, abys pořád jen postávala na konci řady, to stojí dost peněz. Každá ta hodina se totiž platí! Jestli tě to nebaví, tak tam nebudeš chodit!“ Maminka se zlobí, ale já?

 Jo, jsem nemehlo, nemehlo, které už nemusí chodit do baletu! Jupííí

 

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.