Krev, mlíko a naděje

Movsar

Cesta vlakem z Ostravy zpátky.


Blednička

Blednička pleti, smutek klaunky a batoh poněkud těžký. Jako život tady, jako život jinde. Skončila jí škola, tak teď z frýdeckého nádraží jede domů do Paskova. Ta jedna stanice je tak akorát na rohlíček. Slaný od vody z očiček.


Jablůňka

Za Studénkou dům. Bez lidí, zato s jablůňkou. Třeba se pro ni lidé ještě ani nenarodili. Třeba potrvá, než se pod ní dva, muž a žena odění jen v listy, jakéhosi teplého podvečera nadchnou pro hořkosladké tajemství žití: že svět není jen dobrý, ale i tak snad stojí za to. (To snad se ozývá odkladem. Není ale život jen věčným odkladem zásadních otázek, jejichž už samotné nastolení by jím mohlo nevratně otřást?)


Black out srdcí

U Prosenice se dráty vysokého napětí kříží s těmi chmelovými. Pivo a napětí. Až v létě dorazí party brigádníků, to tady bude napětím jiskřit. A budou-li mezi nimi i milenci v texaskách, hrozí velký black out srdcí.


Čaj a jablíčko  

V Grygově už se přikládá na odpolední čaj. Ze sklepa jablíčko. A k tomu pár řečí, co se dnes stalo nestalo. Vypadá to, ale není to zas tak málo.


Krev, mlíko a naděje

Stojíme v poli, nic se neděje. Kdyby tak dráhy vyslaly holku, plnou krve, mlíka a naděje. Aby ukrátila cestujícím chvíli. Mohla by si říkat třeba Loli. Očima by dělala drahoty, tělem šla by rovnou k cíli. Činím tímto zápis do knihy přání a stížností, a přemýšlím, zda jde více o přání, či stížnost.


Dóm v mlze

Olomouc tone v mlze, takže o siluetě věží gotického dómu si můžeš nechat zdát. To ale neznamená, že se nemůžeš kořit. Někde tam jsou. Pod nimi zhynul mladičký král a první pusu si daly stovky stejně starých dětí. Snad ji stihl i on.


Laně

Za Olomoucí už obzor a zem jedno jsou. Jen miliardy částeček zmrzlého vzduchu, mlžné nekonečno. A někde vprostřed laně, bezpečné od lovců.


Svačinářka

Svačinářka už jede uličkou vagónu, nakrmit hladové, hladovým bez peněz darovat úsměv. Děkuji za něj a s dovolením se ještě ohlédnu, neboť i její zadnice se tak krásně usmívá.


Zapadlí vlastenci

Projíždíme krajem zapadlých vlastenců. Tak tady to začalo, příběh jazyka a velkých mýtů. V měšťanských domech i chalupách muži při světle petrolejových lamp dumali, jak vlastně nanovo myslet tuto zemi. Povedlo se? Nepovedlo? Otazník velký jak orlické sedlo.  


O strachu

Před Pardubicemi nadobro padla tma. Děti se možná začaly bát. To holka na sedačce za mnou se jen tak něčeho nebojí – je jí víc než kus. Na peróně už na ni čeká milý, v ruce figurku z perníku, hlavu nedočkavou sněním: jak před tou ohromnou zadnicí, tak nenasytně nahou, bude se bát. Až budou se milovat.


Prométheus nového věku

Vagón rozsvěcují obrazovky laptopů. Ty ohně hřejí ruce, barví tváře, nesmějte se. Jakýsi Prométheus nového věku, ať už Bill či Steve, dal lidem pocit lepšího světa. A oni si v něm jen chtějí ohřát prstíček, dva.


Hlavní nádraží

Hlavní nádraží už žije večerními věcmi: dopravit se domů, nebýt spatřen, v kupé si najít místo ke krátkému usnutí. Muži v uniformách se snaží být nápomocni, a tak rozvážejí po perónech balíky plechovek s pivem. Vlak má zpoždění a pivo člověku zkrátí chvíli, takový zpěněný večerníček.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.