Elektronično, erotično, existelnciálno

Movsar

Sobotní přemítání

Ulice se obrátily v dešťovou strouhu. Z chodníků jsou černá zrcadla lamp, ponorná řeka kanalizace hučí své podsvětní lamento. Kdo nestihl uniknout do doupěte domova či baru, staví límec v kosý úhel a tempem nabírá dráhu. Je únor ve své půli a je sobota večer.


Elektronično aneb poslední lidé

V hotelové hale sedí neznámá dvojice. Od stropu září televize prachem svých pixelů. Zvuk je vyloučen, jen obrazovka mihotá nepřetržitým řetězem scén. Ve stejné nahotě mlčení je i dvojice, a i ona si ještě podržela alespoň svůj obraz. K televizními protějšku je ale pomalý a jednotvárný. Jako by zasmušilost dvou lidí určovalo vědomí nemožnosti dostihnout své elektronické homunkuly. Každý z nich svírá v ruce přístroj vysokého rozlišení a trudně do něj hledí. Působí jako zhroucené postavy zvlášť pohnutého rekviem.


Erotično aneb trvání

Pokoj prázdný na lehké chvění hudby, svíce a dvě hladová těla. A do toho rubínová řeč vína, co nemá žádné slovo, jen jedno téma.

A pak někdo překročil hranici, křehkou jako stín od plamene a vymyšlenou. A měli se k sobě ti dva jako v tanci zpitých včel. Příbytek docela lidský měnil se v louku za svatojánské noci, kde se ržání koobylek mísí s oblaky pylů, hlína vlhne až k zemskému klínu a hvězdy ve vzdálených galaxicíh vybuchují, aby věčným ohněm zapálily trávy tady dole, všude kolem.


Existenciálno aneb první lidé

Kroky v ozvěně, rachot klíčů v zámcích, řinčení mříží. Muži sevření silnými stěnami letité pevnosti se těm zvukům vydávají večer co večer. Zadunění katru namísto gongu uvádí scénu: vydanost závažným otázkám o bytí. Tam někde dole ve městě žhnou tisíce svící, jazyky se splétají v babylónský uzel a kdekdo je stíhán péčí o vlastní štěstí. Tady uvnitř zdí už jen modravý třpyt noční oblohy klouže mřížemi a sotva pokryje šeré tváře. Světu tady nic nepřebývá, zůstává ve své osamocenosti jako na svém úsvitu, ve své otevřenosti podstatnému. Těm, co byli vrženi právě do takové situace, nebyla sebrána svoboda, jak mylně praví řeč soudních výnosů, nýbrž štěstí. Se svobodou prvních lidí vztahují se k horizontu existence. A mříže jsou náhle docela jinde, tam někde dole ve městě uzavírají všechna rodinná štěstí. Jen noc je všude stejně modravá. 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.