Napsat špatnou báseň není žádná hanba

Gogin


Sestoupili jsme po tmavém schodišti a vešli do lokálu. Po přiměřeně namáhavé práci trochu pivka prostě bodne. Někdo jenom tak sedí, jiný sleduje seriál na magické obrazovce, další hraje třeba šipky. Na mě přišla potřeba psát. Neměl jsem ale tužku ani papír. Propisku mi ochotně zapůjčila servírka, stejně jako prázdný papírek od cechu.

Chtěl jsem psát, ale zapomněl jsem o čem. Vlastně o čem jsem věděl – chtěl jsem popsat pocity z tohoto dne, z této vesnice. Jenže místo šťavnaté venkovské romance vzniklo několik kostrbatých a nudných veršíků... Navíc, abych -  jak by bylo správné - cech roztrhal, dostal jsem nápad věnovat tuto báseň přímo servírce.

„Tak něco takového jsem ještě nedostala“ zareagovala překvapivě potěšeně. „To byl tedy blábol, co jsem napsal“ posteskl jsem kolegovi, co se mnou seděl u stolu, když jsme odcházeli z hospody a mě to jaksi docvaklo. „To tedy byl blábol“ zněla kolegova nelítostná ozvěna.

 ***

Uplynul nějaký ten rok. Stejný lokál, stejná servírka... Jenom osazenstvo už jakoby nějak prořídlo. Televizní obrazovka seriál přehrávala jenom tak  pro sebe a omladina u šipek už chyběla úplně. Přesto jsem měl potřebu něco si poznamenat. Přísedící u stolu skepticky povytáhl obočí. „Tady pán mi už jednu básničku napsal“ projevila se servírčina dobrá  paměť.
Zlehka jsem se zapýřil. Ale jen na malou chvilku.

Pak mi došlo, že napsat špatnou báseň vlastně není žádná hanba...

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.