Cesta ke studánce

Gogin

verze 2015


 

Jako by začátek prázdnin měl vždycky propršet – zaznělo poněkud rezignovaně při vybalování. Chata to byla útulná, chyběla však společenská místnost, takže večerní posezení u sklenky se odehrávalo na pokojích za souzvuku hrajících si dětí.

 Déšť se přeci jen pomalu umoudřoval a tak jsem dětem navrhl krátkou procházku k nedaleké zázračné studánce. A v čem se vlastně liší zázračná a obyčejná studánka – zazněla námitka z úst dětí, které v zápětí vylákány pozdním sluncem vyběhly hrát si na louku.

Šel jsem tedy sám. Bezlesé úseky se střídaly s lesnatými. Z větví ještě kapala voda. Chci si ověřit zda jdu dobře, proto se doptávám jednoho chalupníka na cestu. Ten mi potvrdil, že jdu správně. Jenom taková malá procházka – povídám. Nemůže být hezčí – dodává muž. Zanedlouho dojdu k palouku na kterém nyní stojí moderní ubytovací komplex a kde dříve stávala poutnická chata, zvaná Hašlerova, ke které byla na pár let přistavěna i dřevěná rozhledna.

 K vlastní studánce mě dovedla krátká křížová cesta, která začínala na kraji lesa. Studánku jsem nenavštívil sám. Ještě tu byl pár vyššího středního věku, zabraný do nějakého pucování. Po chvíli jsem přeci jen přistoupil ke studánce a muž mi nabídl hrníček na vodu. Ten chlapík se ukázal jako velmi sdílný protože poskytl o studánce řadu informací. Podle oficiální legendy zachránily vody studánky slábnoucí zrak místnímu mlynáři. Ve skutečnosti prý stejnou svízel zažehnala matka u svého dítěte (jsme v Jizerkách, tak se pochopitelně jednalo o Němku). Dále muž přidal vlastní zkušenosti se studánkou. Tak jednou se sem dostavil coby lyžař s bolestí v zádech. Zdálo by se, že štěstěna mu opravdu nebyla nakloněna, neboť krátce potom co opustil studánku následoval pád. Jenom co se zvedl však zjistil, že je po bolestech.

 Rozloučili jsme se a já se vydal zpátky. Cestou jsem si dělal chutě na dobré jídlo, které se zajisté už připravovalo na chatě.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.